Kapitola třetí "Malá jiskra vzdoru"
června 2009 v 21:04 | ©Bellatrix | Po čem muži touží
V temném zákoutí chodby se zardělý Harry musel opřít o studenou kamennou zeď. Zhluboka dýchal a snažil se uklidnit. Dosáhnout své obvyklé tepové frekvence mu nějakou tu minutu trvalo. Když si byl konečně jistý, že vypadá normálně, vydal se za ředitelem.
Zavřel oči a snažil se pročistit si svou mysl - což nebylo, díky jeho novým schopnostem, zdaleka tak jednoduché jako dříve.
Co měl proboha dělat?! Teď věděl, že po něm Snape touží, a ten fakt ho začal nesmírně vzrušovat. To nebylo správné. To vůbec nebylo správné. Měl by na to rychle zapomenout. Třeba ty pocity vůči svému profesorovi byly důsledkem toho, že už dlouho nikoho neměl. Jako "celebrita" kouzelnického světa si dával pozor na to, aby o jeho orientaci věděli pouze ti lidé, o kterých si byl jistý, že jsou zcela loajální.
Harry se zhluboka nadechl a dnes již podruhé přistoupil ke vchodu do Brumbálova úřadu.
"Lízátko," vyslovil mladík mírně přiškrceným hlasem.
Zanedlouho se Harry vezl vzhůru po točitých schodech, které ho dopravily k mohutným dveřím ředitelny. Harry na ně rázně zaklepal.
"Vstupte," vyzval ho známý hlas.
Nebelvír zatlačil do dveří a vešel.
"Harry," uvítal ho starý muž. "Prosím, posaď se."
"Děkuji, profesore." odpověděl Nebelvír. Pak otočil hlavu k fénixovi, který seděl na svém obvyklém místě a přidal: "Ahoj, Fawkesi."
Bájný červenozlatý pták nechal ze svého hrdla uniknout něžný nadpozemský tón, který Harryho zcela uklidnil.
*Kde jsou mé citrónové bonbony?…. Ach ano, dal jsem je do zásuvky... jsem zcela přesvědčen, že mi je krade Alastor, zřejmě když tu zrovna nejsem.*
Brumbál otevřel zásuvku pod svým stolem.
"Citrónový bonbon, Harry?" zeptal se jemně.
"Ne, děkuji, profesore," odpověděl student.
*Tím líp pro mě!* myslel si starší muž. *Tak aspoň budu mít víc pro sebe.*
A nakonec tuto myšlenku obohatil i nasládlým úsměvem.
Pro Harryho to byla těžká chvíle. Měl co dělat, aby na sobě nedal nic znát. V duchu se ale válel smíchy po podlaze. Tak tohle byly myšlenky největšího kouzelníka jejich společenství!
"Harry," začal Brumbál, hledě na tmavovlasého chlapce skrz své půlměsícové brýle. "Zavolal jsem si tě proto, abych se tě zeptal… všimnul sis nějaké změny, ať už na sobě nebo na věcech kolem tebe? Přemýšlel jsem. Mohly se objevit nějaké vedlejší účinky kouzla, které tě zasáhlo."
"Ehm- "
Harry nevěděl, jak odpovědět. Jedna jeho část chtěla říct staršímu muži, co se stalo. To, že teď mohl slyšet myšlenky každé osoby mužského pohlaví. Ale ta druhá jeho část křičela, aby zůstal zticha. Harry byl zmatený. Byl plně přesvědčený, že Brumbál by mu řekl, že tato jeho nová pravomoc by mohla přinést nějaké škodlivé následky a v budoucnu další postranní nevýhody. Možná… Bylo by rozumné, říct mu to teď, dřív než by mohlo být pozdě.
Navíc, samotný Harry by nechtěl, aby někdo jiný mohl číst jeho myšlenky.
Když začal své lekce nitrobrany se Snapeem, vůbec se mu nelíbilo, když jeho cynický učitel pronikal do jeho mysli a viděl tak jeho vzpomínky. Zvláště ty ponižující nebo intimní.
Harry válčil se svým vlastním smyslem pro morálku a se svými touhami. Tato schopnost mu mohla umožnit vědět, co si druzí opravdu myslí. Mohl by tak zjistit, jestli se někdo nesnaží následovat Voldemorta. Byl sice nakonec poražen, ale někteří ambiciózní kouzelníci by se snadno mohli obrátit na cestu špatné strany. Možná to byla jeho povinnost, aby se ujistil, že se žádný další kouzelník nestane příštím temným pánem. Harry se snažil přesvědčit sám sebe, že bude lepší udržet to v tajnosti a navíc… pak už by nebyl schopen slyšet myšlenky svého profesora lektvarů.
Harry procitnul ze svého hlubokého zamyšlení, až když uslyšel Brumbála, který se snažil upoutat jeho pozornost. Harry si uvědomil, že na něj musel volat asi vícekrát, protože si ho Brumbál měřil zamračeným starostlivým pohledem.
"Promiňte, profesore, já… ehm, přemýšlel jsem… o tom, co všechno se stalo od té doby, co jsem se vzbudil v nemocničním křídle a ehm… ne… ničeho jsem si nevšimnul. Ničeho zvláštního," lhal Harry, oči sklopené k zemi.
*Je to pravda?* pochyboval Brumbál.
Harryho tváře lehce zrudly, ale zůstal zticha. Slyšel všechny ředitelovy myšlenky.
*Ne, to je přece Harry. On by mi určitě řekl, kdyby něco nebylo v pořádku... možná, že ho trochu srovnávám s Alastorem...*
Harry se nepohodlně vrtěl na židli.
*… Jsem si jistý, že je to on, kdo mi krade moje bonbony. Měl jsem tu ještě jeden balíček… a už tady není... *
"Harry, pokud zjistíš něco neobvyklého, přijď ke mně, nebo jdi rovnou do nemocničního křídla. Poppy mě informuje."
"Ano, profesore."
"Teď můžeš odejít." Brumbál se na chlapce usmál laskavým důvěřivým úsměvem, který se mu Harry snažil mermomocí vrátit zpátky, i když cítil, jak ho vevnitř sžírá příšerná vina.
Rychle vstal a spěchal ke dveřím tak rychle, jak jen mohl. Po rychlém "nashledanou" směrem k řediteli, vypadl z ředitelny a cestou k chrliči už téměř běžel.
Tam do něčeho narazil… nebo spíš do někoho.
Harry ležel přímo na vrchu osoby, která ležela natažená na podlaze. Předtím než vůbec mohl vstát a omluvit se, uslyšel ve své hlavě hlas.
*Můj Bože, on na mě leží! On na mě leží!*
Obličej pohřben v ohybu mužova krku, Harry otevřel oči, aby zjistil, že je obklopen černými, mírně mastnými vlasy.
*Proboha, to ne!* myslel si šokovaný Harry.
*Bože, on tak nádherně voní… mmmmm. Ach, Harrrrryyyyy.*
Mladý Nebelvír vykulil oči a zadržel dech.
*Nechci se třít proti tomu nádhernému tělu. Nechci se třít proti tomu nádhernému smyslnému… Severusi!… Nechci se třít proti tomu smyslnému sexy… Chci se proti němu třít. Chci se… NE. Nechci se proti němu třít. Já NECHCI… AAAACHHHHH.*
"POTTERE!!!"
Harry nadskočil a přesunul svou hlavu nad tu profesorovu. Zde se setkal s temnýma očima, které jako by samy sebe nutily, aby zůstávaly dokonale chladné.
*On je tady. Právě teď. Kdyby sklonil jen trošku hlavu dolů… hmmmm ta ústa"* sténal Snape, zíraje na rty mladého muže, který cítil, že jeho líce začínají hořet.
"NA CO SAKRA ČEKÁTE, POTTERE! AŽ VÁS POPROSÍM, ABYSTE VSTAL?" zasyčel Snape.
*Nevstávej, nevstávej, nevstávej… * říkal si muž v tu samou chvíli v duchu.
Harry byl teď úplně zmatený díky pokryteckým myšlenkám a naprosto protichůdným slovům svého profesora lektvarů. Měl by asi vstát. Věděl, že by měl. Ale k jeho údivu, nechtěl.
Malá jiskra vzdoru zasvítila v jeho smaragdových očích. Impulsivně udělal něco, co by ho nikdy předtím ani nenapadlo… předtím však neznal myšlenky jistého profesora.
Harry se rozhodl předstírat, že prostě nemůže vstát, a začal se na těle, které leželo pod ním, zmítat. Přitiskl seěj otíral svým tělem, probouzeje tak oheň, který proudil v jeho žilách. Muž mohl cítit, jak se jeho penis zvětšuje touhou… a jestli ten pitomec rychle nevstane, bude to cítit i on. Severus začal okamžitě jednat a sám se osvobodil od zmítajícího se těla svého studenta. Pak rychle a ostře pohlédl na Nebelvíra.
"Nemůžete dávat pozor na cestu, Pottere?!" plivl muž, naštvaný, že ho Potter zanechal opět ve stavu vzrušení. Potřeboval Albuse vidět opravdu nutně.
"Omlouvám se, profesore."
Harry rychle obešel Snapea. Stále však cítil jeho hořící pohled a ještě stihl zachytit poslední profesorovu myšlenku.
*Chci ho!*
Harry zrychlil své kroky.
000
Byla právě doba večeře a Harry seděl u dlouhého nebelvírského stolu, dlaně přitisknuté na uši. Měl sice zavřené oči, ale pořád na sobě mohl cítit ustaraný pohled svých dvou přátel. Ten hluk byl prostě neúnosný. Nejenže mohl slyšet neustálou konverzaci, kterou každý vedl při jídle, ale on navíc slyšel i myšlenky všech chlapců a mužů v místnosti. Harry měl dojem, že jeho hlava za chvíli exploduje. Hučelo mu v ní jako v úle a zvuk jako by byl stonásobně zesílen. Bylo to příšerné. Nepřetržité. Neodbytné. Bodající, jako ta včelí žihadla.
Pak najednou, z ničeho nic, se intenzita hluku snížila až k lehkému šepotu. Pomalu a opatrně odstranil Harry ruce z uší, aby k jeho nesmírné úlevě konečně zjistil, že všechen rámus ustal.
"Řekněte něco!" přikázal Harry Ronovi a Hermioně.
"Co?" zeptal se udivený Ron.
"Díky," oddechl si Harry.
Potom vzal plnou lžíci bramborové kaše a začal jíst. Mezi dvěma sousty zvedl hlavu a zahlédl výměnu udivených pohledů mezi svými dvěma kamarády, které se vzápětí stočily k němu.
"Nevím, co se stalo," odpověděl Harry, který spatřil v jejich očích všechny ty nevyslovené otázky. "Slyšel jsem hluk, byl přímo nesnesitelný, ale pak se najednou sám od sebe ztlumil. Na chvilku jsem měl dojem, že jsem snad ohluchl, proto jsem chtěl, abyste něco řekli. Vzhledem k tomu, že jsem Rona slyšel, zjistil jsem, že je můj sluch dokonale v pořádku. Myslíte si, že je to "normální" reakce na nepovedené kouzlo?"
"Možná," odpověděl Ron.
"Já nevím, Harry," přiznala Hermiona. "Byl jsi přece dneska u Brumbála. Co jsi mu vlastně řekl?"
Harry okamžik váhal, než nakonec zamumlal: "Nic."
"Nic?" opakovala Hermiona z poloviny nevěřícně, z poloviny naštvaně.
"Proč jsi mu nic neřekl? To jsi mu přece měl říct, Harry! Představ si, kdyby to kouzlo mělo nějaké následky! Představ si, že…"
"Já vím, Miono," přerušil ji rozpačitý Harry. "Mám dost výčitek i bez toho, abys mě zahrnovala dalšími." Nepohodlně se zavrtěl na své židli a pokračoval: "Možná bude lepší, kdybych teď nikomu nic neříkal. Představ si, že by v Bradavicích byl někdo, kdo se chce stát Voldemortovým nástupcem. S touhle novou schopností to teď budu mít možnost zjistit."
"Harry, ale to je tak strašně nemorální…" začala mladá čarodějka.
"Ale není to zas až tak špatná myšlenka," přerušil jí Ron s plnou pusou.
Hermiona střelila po rusovlasém chlapci naštvaným pohledem. "Ale není ani dobrá. Tohle prostě musí přestat, jak nejdřív to půjde Harry. Navíc, zatím tu nebyly žádné náznaky, že by někdo chtěl Voldemorta následovat. Každý ví, že jsi ho jednoduše porazil. Každý ví, že jsi daleko silnější, než kdokoliv z nás, a každý taky ví, že…"
"A co třeba Malfoy?" skočil jí do řeči Harry. "Víš přeci, jak ti vždycky říkal - mudlovská šmejdka. A ty moc dobře víš, že tak Smrtijedi říkali každému, kdo nebyl čisté krve."
Hermiona si povzdechla. "Víš stejně dobře jako já, že se Malfoy odmítl stát Smrtijedem a že mi říká mudlovská šmejdka… to je… je to zkrátka zvyk, prostě nás jen rád provokuje. Všechno, co musíme dělat, je ho ignorovat. Možná, že ho to jednou přestane bavit."
Ron a Harry na ni upřeli pohledy plné skepse.
"A navíc, až dokončíme školu, už se s ním nikdy nemusíme potkat, tak proč to nenechat plavat."
"Nechat to plavat?" opakoval Ron. "Nechat to plavat? Ale on proti tobě nemá právo používat takové sprosté urážky! Nemá právo je říkat nikomu, Miono."
"Já vím, já vím," povzdechla dívka. "Ale odběhli jsme teď od tématu. Harry, ty prostě musíš jít okamžitě za Brumbálem a říct mu, co se stalo. Madame Pomfreyová tě vyšetří."
"Poslouchej, Hermiono, dej mi jeden týden. Ověřím si, že se nikdo další nechce přidat k temné straně. Když po týdnu nic zvláštního nenajdu, půjdu za Brumbálem, ok?"
"Ne, Harry," prohlásila rozhodně Hermiona. "A kdybys, jak ty říkáš, našel něco neobvyklého, nemusel bys to stejně někomu říct?"
Harry si povzdechl. "Ano, samozřejmě, Hermi, ale nech mě to udělat takhle."
"Harry…."
"Je to jen týden. Jen jeden týden. To není tak moc. Třeba se tak můžeme vyhnout novému krveprolití. Vzpomeň si, co chtěl Voldemort udělat tvým rodičům, Miono."
Hermiona pohlédla na Harryho, oči vlhké a ústa lehce otevřená, ale zůstala zticha. Tmavovlasý Nebelvířan mohl jasně vidět těžký boj odehrávající se v jejích očích. Nakonec otočila hlavu směrem k Ronovi, a když viděla, že ten s Harrym plně souhlasí, povzdechla si a nakonec ostře řekla: "Ale jen jeden týden!"
Harry se usmál a odpověděl: "Slibuju!"
Ron se zašklebil a otočil hlavu k Harrymu. "Tak a teď mi řekni, co si náš drahý Malfoy myslí?"
"Rone!" zvolala přísně Hermiona.
"Je příliš daleko, Rone. Nemohu ho tady kloudně slyšet a předtím jsem ho viděl jen krátce. Řekl jsem ti přece všechno, co se stalo," odpověděl Harry.
"A Snape?"
"Rone!"
Harry se lehce začervenal a nervózně si pohrával s prsty. "Ty to opravdu, opravdu nechceš vědět."
"Ale ano, ano řekni mi to!" vykřikl rusovlasý chlapec, jehož oči zářily očekáváním a vzrušením.
"RONE!!!"
"S tebou není žádná sranda, Miono! Harry má teď tyhle nové schopnosti, proč bychom nemohli…"
"Tak to je přesně ta věc, proč jsem nechtěla…"
Zatímco se jeho dva kamarádi dohadovali, Harry stočil svůj pohled směrem ke Snapeovi a spatřil, že ho muž upřeně pozoruje. Harry se zachvěl. Severus odvrátil svůj pohled jinam a předstíral, že se plně soustředí na talíř, který se nacházel před ním. Ale když se Harry podíval trochu lépe, zaznamenal, že se hrudník jeho profesora pohybuje rychlejším tempem, než u něj bývalo obvyklé.
Harry se usmál. Nevěděl proč, nebo spíš nechtěl vědět proč, ale toto zjištění mu udělalo nesmírnou radost.
Ach, tak Snape si chce hrát, myslel si Harry. Skvěle. I já chci.
Mladý Nebelvír uchopil svůj pohár s vanilkovou, banánovou a čokoládovou zmrzlinou a vzal mezi palec a ukazováček třešeň, která seděla nahoře uprostřed rozpuštěné horké čokolády. Snažil se všemi svými silami soustředit svou mysl právě na onoho muže a jeho myšlenky, pak semknul rty kolem malého červeného ovoce a sál dokud všechna čokoláda nezmizela. Několikrát nechal třešeň sklouznout mezi jeho pootevřené rty, zatímco na sobě cítil pálení toho pronikavého temného pohledu.
Pak vzal stopku a smyslně třešeň okusoval, jako by to bylo to nejchutnější ovoce, co kdy jedl. Nakonec ponořil lžičku do zmrzliny, kterou pak přenesl ke svým plným rtům. Jazykem začal lízat krém, jako kdyby ochutnával kůži svého milence. Jeho mysl byla stále upřena ke Snapeovým myšlenkám a když zaslechl známý hlas sténat, věděl, že právě dosáhl svého.
Severus však nebyl jediný, kdo se na něj v tu chvíli díval, a kdyby Harry soustředil svou mysl i na další dva lidi, mohl by slyšet:
*Mmmmm, kdo by to byl tušil?*
*Mmmmm. Sakra! Já se asi udělám přímo tady, do mých kalhot.*
Žádné komentáře:
Okomentovat