Obnažený čas

 

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Severus Snape/ Jesika Darsová
Shrnutí: Ani slavný Harry Potter si nemůže hrát na Boha. Je na profesoru lektvarů, aby napravil napáchané škody. Splní svůj úkol nebo taky jednou poslechne hlas svého srdce?
Poznámka: Tato povídka je přepis scénáře Harlana Ellisona (překlad Jan Pavlík) The City on the Edge of Forever (Město na pokraji věčnosti) z kultovního seriálu Star Trek
Poznámka: Dopsáno v roce 2004

Obnažený čas

Jen jedna jediná věc může být horší než noční můra. Noční můra spojená dohromady s kocovinou. Když ráno budík vytrhl profesora Severuse Snapea z neklidného spánku, prožíval zrovna obojí. Mrštil s budíkem vztekle někam na druhou stranu ložnice. Umlčelo ho to docela spolehlivě. Pokusil se otočit na záda a zjistil tak, že je dokonale zamotaný v přikrývce. Byl pořád oblečen do šatů ze včerejšího večera. Jakého a kde? Jeho tepající mozek byl naprosto vymetený. Nejdřív kontrola. Všechny údy se zdály v pořádku. Minimálně byly pořád bezpečně na svém místě určeném matkou přírodou. A co bylo lepší, žádné nahé tělo v posteli vedle něj. To podstatně redukovalo možné škody napáchané minulou noc. Nejasné kusy vzpomínek, tác od večeře a prázdná láhev whisky, kterou normálně nikdy nepil, mu pomohly poskládat si to všechno do smysluplného celku. Nepáchal tedy výtržnosti venku, ale tady. Jistě diskrétnější způsob, ale konstatoval, že s daleko ničivějšími následky. Největší problém bude vylézt z postele.
„ No jo, když moc piješ, je ti pak zle,“ zavrčel znechuceně a ztěžka se zvedl z postele. Svlékl se a nechal šaty ležet na hromadě u postele. Do koupelny se spíš dopotácel než došel. Z psychologických důvodů odvrátil zrak od zrcadla. Ne na něco takového určitě připraven nebyl. Pustil sprchu, zadržel dech a vstoupil do proudu horké vody. Ztuhlost svalů a podivná otupělost pomalu polevovaly. Svět byl hned o trochu snesitelnější. Jen kdyby tak chtěla přestat ta zoufalá bolest hlavy. Nebyl žádný alkoholik, to rozhodně ne. Týdny, měsíce si vystačil se sklenkou červeného vína. Ale čas od času na něj všechno tak nějak dolehlo. A on prostě šel a zlinkoval.
Cestou z koupelny se úspěšně přerazil o další prázdnou láhev. Vztekle jí odkopl pod stůl, narovnal překocené křeslo a zničeně se do něj sesunul. Ostrá bolest hlavy zarputile přetrvávala. Nejraději by se vrátil do postele a celou tu příšernou kocovinu zaspal. To bohužel jaksi nešlo. Jak se proboha mohl takhle příšerně ztřískat z neděle na pondělí? Snídani rozhodně vynechá. Jídlo bylo to poslední, po čem toužil. Prospěšnější bude uvést se do provozu schopného stavu. Jo a hlavně se nepředklánět, jinak za svůj žaludek nemůže ručit.

Ve sborovně bylo poněkud rušno. Hoochové se dostal do spárů ten anarchistický škvár, co vydávají kluci ze sedmého ročníku Havraspáru. Byl přesvědčen, že by jim to měli zakázat. Ta jejich kreativita hraničila s obyčejnou drzostí. Na to znal spolehlivý lék – práce. Brumbál si ale z nějakého důvodu myslel, že je to roztomilé a ještě je v tom podporoval.
Hýkavý smích připomínající osla byl pro něj jako rána baseballovou pálkou do hlavy. S hrnkem kávy se usadil do svého oblíbeného křesla. Kdyby tak zoufale to kafe nepotřeboval, ani by sem nepáchl. Přemítal, jak moc je neprofesionální zažádat o uvolnění z výuky ze zdravotních problémů. Jeho marné naděje, že má u sebe něco proti bolení hlavy, si vybíraly nesnesitelnou daň. Měl pocit, že se mu hlava rozskočí na tři kusy. Možná by něco měla Pomfreyová, napadlo ho. Ale jít škemrat zrovna k ní se mu nechtělo. Obzvláště po tom, co jí minulý týden řekl, že je neschopná, když si neumí ohlídat, co za lektvary jí dochází. Raději si to připraví sám o přestávku. Tu první dvouhodinovku to snad nějak vydrží. Z mozku fungujícího asi tak na třetinový výkon vylovil rozvrh dnešního dne. Bylo to horší než si myslel. Dneska ráno začíná s Nebelvírem. Longbottom! Hrnek s kávou mu málem vypadl z ruky. V tomhle stavu byl pro něj problém ohlídat sám sebe natož ještě Longbottoma. Tohle dobře nedopadne. To tedy ne.
„ Hele tohle je dobrý! Poslouchej, Severusi!“
Bylo jí úplně jedno, že ho vůbec nezajímá, co se píše v tom umolousaném kusu zpracované celulózy. Normálně by jí něčím umlčel, ale dneska nebylo už od rána normální nic.
„ Já to nechci slyšet,“ zašeptal s nadějí, že to bude mít nějaký efekt. Bylo to jako házet perly svini – doslova. Za těch několik let, co byli kolegové, došel k závěru, že to dělá prostě schválně.
„ Přijde profesor matematiky ke studentovi a říká mu: Já tě zderivuju. Student zařve a uteče. Jde k druhému studentovi a říká: Já tě zderivuju. Student nic. Já tě zintegruju. Student se vyděsí a prchá. Přijde ke třetímu studentovi a říká: Já tě zderivuju. Student mlčí. Já tě zitegruju. Zase nic. Ty se nebojíš? Ptá se profesor. A student odvětí: Ne, já jsem e na x-tou,“ dočetla vtip a znovu se rozesmála.
„ A vy tomu rozumíte?“ informoval se Severus.
„ Jistě.“
„ Zajímavé. To bych do vás nikdy neřekl.“
Udělala na něj pitvorný obličej. Pocítil chuť hodit po ní ten hrnek s kafem, co stále svíral.

„ Sednout!“ zavrčel hned, jak vpadl do třídy, došel až ke katedře a raději si sedl. Vyndal třídnici a rozhlédl se po těch ošklivých drštičkách s tupými výrazy, aby zjistil, kdo chybí.
„ Pane Pottere, kde je pan Weasley?“
„ No…on…totiž… není mu dobře.“
„ Mělo by být ve vašem vlastním zájmu, aby to byla pravda. Ověřím si to u madam Pomfreyové, to buďte ujištěn. A nebe vám a Weasleymu budiž milostivo, jestli to byla lež,“ zapsal Weasleyho a rozhlédl se po své koleji. Zamračil se, „ pane Pottere, kde je pan Malfoy!?“
Harry nasadil nechápavý výraz. Proč zrovna on by to měl vědět.
„ Na něco jsem se ptal!“
Harry pochopil, že Snape má z nějakého důvodu velice mizernou náladu a raději odpověděl: „ Já nevím, pane.“
„ Tak vy nevíte. Slavný Harry Potter přítel všech studentů, že by nevěděl?“ došel až k jeho lavici. Původní úmysl výhružně se k němu naklonit, velice rychle zavrhl, „ Pottere, na škole se nestane lumpárna, aby vy jste o ní nevěděl. Tak kde je?!“
„ Prosím, prosím, pane profesore, je na ošetřovně. Weasley ho zbil,“ žalovala nějaká studentka Zmijozelu.
„ Pottere!“
„ Harry u toho nebyl,“ vyhrkl Hermiona.
„ Vaši rodiče jsou mudlové, že? Neřekli vám někdy takové jedno mudlovské rčení mluviti stříbro, mlčeti zlato?“ Hermiona poněkud nejistě přikývla, „ tak se ho sakra už konečně držte a mlčte!“
„ Strhávám Nebelvíru deset bodů. Pět za vaše divadílko a pět za drzost slečny Grangerové,“ vrátil se ke katedře a opřel se o ní. Pulzující bolest hlavy ho ničila. Nedokázal se pořádně soustředit, „ hráli jste si už dost dlouho. Dneska si probereme něco skutečně těžkého. Proto, pane Longbottome, vytvoříte dvojici s Potterem, aby vás hlídal.“
Neville si sbalil věci a chtěl se přesunout dozadu k Harrymu.
„ Ne, ne žádné takové. Potter půjde dopředu, aby jste tam vzadu nepodléhali pokušení vybavovat se.“
Harry se znechuceně přesunul k Nevillovi do první lavice.
„ Trochu víc nadšeně, Pottere. Tváříte se jako by se vám něco dělo,“ rýpl si Snape.
Harry nasadil přiblblý úsměv.
„ To je lepší. Dnes si povíme o lektvaru Mlžná mysl. Je to složitý lektvar, tak se pokuste dávat pozor. Zná někdo čirou náhodou jeho účinky?“
Hermionina ruka okamžitě vystřelila nahoru.
„ Ano, najednou tu nikdo neumí mluvit, co? Pottere, co vy mi povíte pěkného?“
Harry mlčel jako zařezaný. O lektvaru nevěděl zhola nic.
„ No jistě. V lavici máme spoustu řečí, ale když jsme vyvolán, kapr by promluvil. Co vy, Longbottome? Á že se ptám,“ mávl rukou. Hermiona se mohla přetrhnout, jak se hlásila.
„ Takže nikdo? To je žalostné. Za domácí úkol vyhledáte, kdo tento lektvar připravil první, jeho životopisná data a účinky lektvaru. Odevzdáte mi to příští hodinu.“
Hermiona zklamaně stáhla ruku a zapsala si domácí úkol.
Nadiktoval přísady a vyložil postup přípravy. Kromě jeho hlasu a šustění brků po papíře, bylo v učebně ticho.
„ Pracujte,“ vyzval je a posadil se za katedru. Pořád mu bylo pod psa. Cítil se jako by po něm celou noc tancovalo stádo slonů step a finále si rozdali na hlavě. Ozvalo se zaklepání a do učebny vešel ředitel.
„ Co pro vás mohu udělat?“
„ Přišel jsem vás požádat…,“ zbytek ředitelových slov zanikl v ohlušujícím výbuchu. Longbottomův kotlík se nafoukl, roztrhl a lektvar se rozlil na lavici.
„ Co to vyvádíte!“ štěkl na Nevilla a Harryho Snape.
Najednou začal lektvar na lavici bublat a prskat. Harry poděšeně couvl a Nevilla táhl sebou. Lektvar do sebe natahoval další a další přísahy, které ležely na stole, měnil barvu a začínal zářit. Když oslepující světlo pohaslo, vznášela se před lavicí podivná duhová hmota silná jako prst. Všelijak se stáčela a vířila. Harry zvědavě postoupil blíž.
„ Pottere, zůstaňte kde jste!“ Snapeovo varování přišlo pozdě. Duhová hmota se pro Harryho natáhla, obalila ho a pohltila. Několik studentek začalo ječet.
„ Ticho!“
„ Severusi, měli bychom urychleně jednat,“ sotva to ředitel dořekl, stěny místnosti se prohnuly, průhledněly a zmizely. Kolem bylo jen černočerné prázdno. Ve třídě propukla panika.
„ TICHO!“ Snape musel chtě nechtě zvýšit hlas, aby je překřičel.
„ Toho jsem se obával. Uvízli jsme tu,“ poznamenal Brumbál a tvářil se nesmírně vážně..
„ Uvízli?“ zeptala se vyděšeně Hermiona.
„ Někdo bude muset za ním. Když dovolíte, pane řediteli, půjdu já.“
„ Dobrá, buďte ale opatrný, Severusi. Velice opatrný.“
Snape přikývl. Do hábitu chvatně skryl váček nabitý malými lahvičkami s přísadami do lektvarů. A pak se stejně jako před chvílí Potter nechal pohltit tou duhovou hmotou.
„ Co je to, pane profesore?“
„ Tohle? To je vír času, slečno Grangerová.“
„ Vír času?“
„ Ano, může vzniknout, když se nepovede nějaký silný lektvar. Stalo se to jen jednou, když se hledal lék pro vlkodlaky. Málem to tehdy špatně dopadlo. Pan Potter se vrátil v čase a zřejmě nějak změnil minulost. Následkem toho přestaly Bradavice existovat. V okolí víru je bezčasové pásmo. Uvízli jsme tu bez minulosti i bez budoucnosti. Profesor Snape se teď musí pokusit napravit, co pan Potter způsobil. A my můžeme jen doufat, že se mu to podaří.“

Stál na nějaké špinavé ulici. Byla hluboká noc. Jediná funkční lampa pouličního osvětlení jen spoře osvětlovala okolí. Domy byly jen pevnou šedí proti tmavým kovovým mrakům. Z dálky sem doléhal dopravní ruch na hlavní ulici. Netušil kde je, ani který rok se píše. V duchu počítal. Pokud byl jeho odhad správný, je tu tak dva týdny před chvílí, kdy se objeví Potter. Má tedy dost času na to, aby zmapoval situaci a napravil, co slavný Harry Potter spískal. Za tohle by ho už vážně měli ze školy vyhodit. Někdy měl pocit, že všechna ta pravidla jsou jen pro pobavení pana Pottera. Už by ho někdo měl vyvést z omylu, že pro něj nařízení neplatí.Vydal se ulicí dolů. Minul skupinku lidí. Pak si uvědomil, že určitě budí nežádoucí pozornost. S tím se bude muset okamžitě něco udělat. Skryl se ve stínu jedné z postranních uliček. Na chvíli ho zamrzelo, že si nevzal hůlku. Zůstala ležet na katedře. No, možná to tak bylo lepší. A pak kouzelník jeho formátu si umí poradit i bez hůlky. Zašeptal tři slůvka a rázem se jeho oblečení změnilo. Tenhle trik se naučil už jako dítě. Nejednou se mu už hodil. Teď musí zjistit, jak se věci mají. Nejlépe by bylo sehnat noviny.
„ Zloděj!“ ozval se odkudsi ze tmy ženský hlas.
Kolem Severuse se prosmekl nějaký muž a utíkal ulicí pryč. Nezastavil ho. Nechápal proč by měl. On tu vůbec neměl být a čím míň se tu bude do něčeho míchat, tím lépe.
„ Chyťte ho!“ mávala stařena holí Snapeovým směrem.
Na rohu se konečně objevil strážník. Severus si dal dvě a dvě dohromady a než by něco někomu vysvětloval, raději zmizel, jak se říká po anglicku. Tlustý strážník se ani neobtěžoval běžet za ním. Mohl tedy v klidu propátrávat ulice. Vypadalo to tu jako po náletech. Z toho odhadoval, že je buď ještě druhá mudlovská válka a nebo je krátce po ní. Tohle byla historie jakou se mudlové mohli pochlubit? Tedy tím by se nechlubil ani náhodou.
Musel nějak špatně zabočit, protože se ocitl na jakémsi čtvercovém dvorku. Zvědavě obešel zdechlinu starého auta.
„ Co tu děláte? A jak jste sem vůbec dostal?!“
Otočil se. V otevřených dveřích stála mladá žena. Byla prostě oblečena a v ruce svírala kbelík. Husté kaštanové vlasy měla stažené do uzlu. A jasné, oříškové oči si ho rozzlobeně prohlížely.
„ Bylo otevřeno.“
„ Aha, a to je důvod, aby jste lez, kam nemáte?“
„ Omlouvám se.“
„ Vážně? Co jste tu hledal?“
„ Vlastně nic.“
„ Nic?“
Prohlížel si jí. Měla jemné, skoro až dětské rysy. Vyzařovala z ní dynamičnost, pohodovost. Z nějakého důvodu mu byla sympatická. Hleděla na něj stejně zaujatě. Jestli na světě vypadal někdo méně jako mudla, byl to určitě Snape.

„ Jestli hledáte práci, hodil by se mi pomocník. Utírat prach, mýt nádobí a tak. Nejsem bohatá, nemůžu vám platit moc, ale pokud jste ochotný pracovat, můžeme si plácnout.“
Uvědomil si, že pokud chce v téhle bláznivé kultuře přežít a splnit svůj úkol, musí se přizpůsobit.
„ Proč ne,“ souhlasil.
„ Výborně. Jak se jmenujete?“
„ Snape.“
„ To je hodně divné jméno. Máte taky nějaké křestní?“
„ Severus.“
„ Ještě podivnější,… ale líbí se mi. Já jsem Jesika Darsová. Ale všichni mi říkají prostě Jess. S tím úklidem můžete začít ve sklepě. Ukážu vám, kde to je.“
Byl překvapen její bezstarostností.

Rozhlédl se. Tohle nebyl žádný sklep spíš smetiště, pomyslel si znechuceně. V nejasném světle žárovky spatřil spoustu krámů od starých kamen přes hrnce, kufry až po hromadu uhlí v koutě. Skoro upadl přes zbytky sáněk. To ten den pěkně začal a ještě lépe skončil. Od rána ho bolí hlava a teď navíc tohle. Možná, že spí a tohle je jen nějaký zlý sen. Už aby se probudil. Přinutil se myslet racionálně. Co neví není teď podstatné. Důležité je že má čtrnáct dní, aby zjistil, jak se historie změnila. Bude to chtít zrcadlo času. Všechny potřebné ingredience měl. Chyběly mu tři věci – zlatý kotlík, voda z horského pramenu a ohniště. Ohniště nebude takový problém. Horskou vodu určitě nesežene, spokojí se tedy s obyčejnou. Zhorší to sice kvalitu zrcadla, ale to už nějak přežije. Ovšem problém bude sehnat v téhle předpotopní kultuře zlatý kotlík. Napadlo ho, že by si pro něj zašel do Příčné ulice, ale okamžitě to zavrhl. Byl to příliš velký risk. Nejlépe bude, když se od kouzelnického světa bude držet dál. Ještě by potkal někoho, koho zná, nebo spíš bude jednou znát. Ale zpátky k tomu úklidu. V koutě stálo koště. Uvažoval o něm asi jednu vteřinu. Pak to zavrhl. Ne, že by měl něco proti práci. Ale proč to dělat složitě, když to jde jednoduše. To zvládne hravě i bez hůlky.

Budova byla na spadnutí, tedy aspoň podle toho, co viděl. Účel jakému složila mu byl záhadou. Bylo to něco mezi kostelem a jídelnou. Měl trochu problém se tu vyznat. V té největší místnosti stály dlouhé stoly s lavicemi. V předu se podávala polévka a káva. Davy mudlů v ošuntělých šatech mu zrovna po chuti nebyly, ale musel to překousnout. Severus slečnu Darsovou fascinovaně pozoroval. Uměla se se životem porvat. A přitom vypadala tak dětsky křehce. S tou sebrankou mudlovských trosek si poradila hravě. Měla kolem sebe jakousi zvláštní auru. Rozdělila poslední úkoly a zamířila jeho směrem. Posadila se vedle něj a chvíli si ho prohlížela.
„ Pořádně jste mě zaskočil. Ve sklepě by se dalo jíst z podlahy. Jste neskutečný pomocník.“
„ Přeháníte,“ mávl rukou.
„ Nevypadáte dobře? Je vám něco?“
„ Od rána mě příšerně bolí hlava.“
„ Chcete aspirin?“
Snape netušil, co to je, ale momentálně by za něco, po čem by ho přestala bolet hlava, platil zlatem. Měl si v hodině udělat lektvar a bylo by mu líp. Ale před studenty mu to přišlo trapné a pak už jaksi nebyl čas. Přinesla mu sklenici vody a podivnou malou bílou věc. Nefilozofoval nad tím a spolkl to.
„ Kocovina?“
Přikývl.
„ Alkohol není to nejlepší řešení.“
„ To vím taky,“ odsekl.
„ Jestli chcete další práci, přijďte zítra ráno okolo sedmé. Máte kam jít?“
„ Ne.“
„ Tam, kde bydlím já, je volný pokoj za slušnou cenu. Můžu vás tam vzít.“
„ Děkuji, to by jste byla hodná. Můžu se na něco zeptat?“
„ Už jste to udělal,“ zatvářil se tak zmateně, že se rozesmála, „ ptejte se.“
„ Který je rok a co je tohle za místo?“
Teď se zatvářila zmateně ona.
„ Myslíte to vážně?“
„ Smrtelně vážně.“
„ Je rok 1947 a jste v Londýně. To musela být pořádně divoká noc. Jste si jistý tím, jak se jmenujete?“
„ Jistě že jsem!“ zavrčel.

Místnost působila ponuře. Několik kusů nábytku, lůžko, zašedlé záclony a od díry v rohu si ho zvědavě prohlížela malá šedá myš. Nic moc, ale on si nepotrpěl na přepych. Spal už na horších místech než bylo tohle. První problém byl, že jaksi mudlovské domy neměly krb. Podlaha byla ovšem podle jeho soudu dostatečně nehořlavá. Pokud si dá pozor, neměl by to být takový problém. Vodovod byl na chodbě. Nebyla to sice taková voda, jakou potřebovat, ale bude muset stačit. Bohužel zatím nevyřešil problém kotlíku. A času neměl zase tolik. Potter tu mohl být klidně každým dnem.

Unaveně si lehl na postel. Bylo to stejně všechno šílené. Naprosto šílené. Byl v minulosti a snažil se zachránit vlastní budoucnost. Raději nemyslel na to, co by se stalo, kdyby neuspěl. Ozvalo se zaklepání a do dveří strčila hlavu Jess.
„ Chtěla jsem se projít. Tak mě napadlo, jestli by jsi nešel se mnou?“
Nebyl to špatný nápad. Aspoň přijde na lepší myšlenky.
„ Proč ne,“ zvedl se.
„ Co je to?“ zvědavě se sklonila k lahvičkám na stolku.
„ Ale jen takové věci. Koníček,“ snažil se jí od stolu vymanévrovat.
„ Zajímáš se o byliny? No proč ne. Je hezké mít nějakého koníčka.“
„ Odkud vlastně jsi?“ zeptala se a kopala před sebou kamínek.
„ Z Anglie.“
„ To je široký pojem. Trochu přesněji by to nešlo?“
„ Z jedné vesnice kousek od Londýna.“
„ Já se narodila přímo taky v Londýně. Nikdy jsem se nepodívala nikam jinam. Co jsi dělal, než jsi skončil takhle?“
„ Co?“ zpočátku její otázku nepochopil. Pak mu to došlo. Kdysi ho naučili, že jednoduchá lež, je lepší než složité konstrukce, „ učil jsem.“
„ Takže učitelský. Já nemám vysokou školu. Ty asi ano, že?“
„ Dvě,“ odvětil bezmyšlenkovitě. Pak se zarazil. Jistěže měl dvě – Univerzitu Vysoké Černé Magie a Vysoké Učení Lektvarů. Jenže tohle jí nemohl říct.
„ Takže bych ti měla říkat pane učiteli?“ usmála se laškovně.
„ Profesore,“ opravil jí vážně. Byl na svůj akademický titul hrdý.
„ Ty máš titul profesor? Tak to klobouk dolů.“
Vlastně měl dva, profesor lektvarů a mistr černé magie, ale používal ten vyšší. Nadřel se ale na oba, aby je získal v co nejkratší době. V černé magii ale nikdy profesuru nesepsal a pochyboval, že ještě někdy sepíše.
„ Jak se stalo, že jsi se ocitl na dlažbě?“
Jeden pitomý kluk změnil dějiny a moje budoucnost i minulost zmizela v propadlišti času, pomyslel si hořce. Nahlas to ovšem pochopitelně neřekl.
„ Školu zavřely. A od té doby nemůžu najít práci,“ lhal jako když tiskne.
„ Jsi jiný než ostatní. Ty máš chuť s tím bojovat. Nevzdáváš se. To se mi líbí. Spousta lidí, co k nám chodí, jsou jen příživníci. Ale otec Gregory nechce ani slyšet o tom, že bychom je prostě vyhodili.“
„ Proč tohle děláš?“
„ Nemám vzdělání. Rodiče zahynuli ve válce. Otec Gregory se mě ujal, a tak mu pomáhám. Je to lepší než být na dlažbě.“
„ Hm, to jo.“
„ Asi mám měkké srdce. Sama jsem klesla až na dno a trvalo mi dlouho než jsem se odrazila zpět vzhůru. A moje dětství taky nebylo moc růžové. A ještě k tomu všemu byla válka. Potřebuji nějaký smysl života. Ale mám taky své sny. A čekám na zázrak, který by mi je splnil. Vzdát se je moc snadné.“
„ To je,“ souhlasil. Sám se v životě už párkrát chtěl vzdát, ale neměl na to povahu. Nikdy neustupoval a nikdy se nevzdával.

Severus ale ani na okamžik nezapomněl proč tu je. Zjistil však, že sehnat tady vyhovující kotlík, je dosti tvrdý oříšek. Ačkoli možná se nesnažil dost intenzivně. Během práce v misii však vytrvale pátral. Zatím bezúspěšně.
„ Vymknuta z kloubů doba šílí, že jsem se zrodil, abych napravil ji.“
„ Shakespeare,“ usmál se a protáhl se. Noc byla teplá a nebe plné hvězd. Bylo to už dlouho, co se díval na noční oblohu a nebyl sám.
„ Četl jsi něco od Shakespeara?“
„ Skoro všechno. Patří mezi mé oblíbené mudlovské autory.“
„ Prosím?“
Nejraději by si dal facku. Neuvědomil si, že si musí dávat pozor na to, co říká. Tohle nebyl jeho svět.
„ Chtěl jsem říct, že to byl největší anglicky píšící dramatik.“
„ Ty jsi úžasný, vážně. Zatím jsem nepotkala muže, který by byl tak tajemný a zábavný jako ty.“
No neměl tedy v úmyslu být zábavný. Ale pokud jí to tak přišlo, proč by jí to vyvracel.
„ Miluji jeho Romeo a Julii. Ten skvostný příběh lásky a nenávisti. Vždycky u toho řvu jako malá.“
„ To co růží zvem, nazváno jinak, vonět bude stejně,“ zacitoval.
Rozesmála se. Nebyla žádný idol ženské krásy, ale stačilo, aby se jen trochu pousmála a rázem to byla nejkrásnější žena, kterou kdy potkal.
„ Ty romantiku,“ obvinila ho.
„ Nejsem žádný romantik,“ ohradil se dotčeně, „ jen mám rád kvalitní knihy.“
„ A kromě knih a bylin máš taky jiné koníčky?“
„ No… vlastně ne.“
„ Žádné přátele?“
Zavrtěl hlavou.
„ Co přítelkyně? Nebo třeba manželka?“
Mlčel.
„ To je smutné,“ položila mu soucitně ruku na rameno, „ to je smutné, Severusi Snape. Takový inteligentní, vzdělaný, pohledný muž a žije sám. A když chceš, umíš být i milý.“
„ Nesmyslně přeháníš,“ odbyl jí, „ nikdy jsem prostě nepotkal takovou, s kterou bych chtěl žít,“ a která by vydržela se mnou, dodal v duchu.
„ Jsi zvláštní,“ zahleděla se mu do očí, pak ho vzala za ruce a naklonila hlavu k němu. Málem jí políbil, „ věříš na kouzla a zázraky?“ zašeptala mu do ucha a vzhlédla k nočnímu nebi.
„ No…“
„ Já vím, že je to trochu zvláštní. Ale já na ně věřím.“
„ Vážně?“
„Jen se rozhlédni. Copak nemáš pocit, že tu musí existovat ještě něco víc? Něco víc než my. Nečekám na prince na bílém koni, ale věřím v zázraky. Jeden z Murphyho zákonů říká nevěřte na zázraky, spoléhejte na ně.“
„ Už jsem slyšel hodně lidí hovořit o magii, ale tvůj názor… je zajímavý.“
„ Víš nejdřív jsem si myslela, že jsi protivný, ješitný, arogantní chlap.“
„ A nejsem?“
„ Jsi, ale možná proto je mi s tebou dobře. Ten tvůj věčný pesimismus mi pomáhá dívat se na vše mnohem optimističtěji.“
„ Nejsem pesimista, ale realista. To je rozdíl.“
„ Ne, fakt si myslím, že jsi báječný. Máš své mouchy, ale to já taky. Jsem totiž hrozně žárlivá.“
„ Opravdu si myslíš, že nejsem špatný?“
„ No jasně. Když zrovna neřádíš jako černá ruka. Mám tě ráda. Jsi bezva.“
„ Tak tohle mi ještě nikdo neřekl.“
„ Jsi zvláštní.“
„ To už si říkala.“
Tentokrát jí políbil. Opětovala jeho polibek.

Přidal do sytě zelené, bublající tekutiny drcený kořen timery. Lektvar zaprskal a změnil barvu na žlutou. Kotlík se zachvěl. Snape nebyl nikdy nábožensky založený, ale teď se tiše modlil, aby to kotlík vydržel. Přikápl tři kapky dračí žluče a… kotlík pukl. Kovové střepiny se rozletěly všemi směry. Rychle se vrhl k zemi, ale několik střepin bylo přeci jen rychlejších. Když se zvedl, shledal, že mu z levé paže asi deset centimetrů pod ramenem trčí kovová střepina. Rovněž cítil, že mu po tváří stéká tenounký pramínek krve ze šrámu pod okem. Stříbřitá tekutina se rozlévala po podlaze a rychle tmavla.
„ K čertu se vším!“ zaklel a vztekle kopl do torza kotlíku. Že se bez zlatého neobejde bylo už nad slunce jasné. Bylo naivní si myslet, že to nějak půjde i bez zlatého kotlíku.
„ Co tu proboha vyvádíš!!?“ vpadla do pokoje udýchaná Jesika.
„ Hraju si,“ odsekl a vyškubl střepinu ze své paže.
„ Hraješ? Nezbláznil jsi se náhodou? Copak… ty krvácíš,“ všimla si najednou a její zlost byla pryč.
„ Nic to není.“
„ Ne, ukaž mi to,“ sedla si na postel vedle něj a opatrně mu vhrnula zakrvácený rukáv trička, „ měl by jsi jít na pohotovost. To je nejmíň na tři stehy.“
„ Nikam nepůjdu. Říkám ti, že to nic není.“
„ Nemluv hlouposti. Pojď.“
„ Ne! A nehodlám už o tom diskutovat!“
Chvíli tam stála a zkoumavě si ho prohlížela. To by mu ještě scházelo nějaká mudlovská nemocnice. Nikdy by se nesvěřil do rukou těch šarlatánů. Jeden malý léčivý lektvar to spraví.
„ Ty jsi tvrdohlavý. Tak dobře. Teď půjdeme ke mně a já ti to ošetřím. A o tomhle nebudu diskutovat zase já!“ založila si ruce na prsou.
Posadila ho ke stolu a přinesla teplou vodu a lékárničku. Ránu mu vymyla, vydezinfikovala a převázala. Fascinoval ho ten primitivní a neefektivní způsob ošetření. Jak ti mudlové mohli přežít takovou dobu?
„ Uděláš pro mě něco? Už takové věci nevyváděj, ano?“
„ Pokusím se.“
„ Večer ti to přijdu ještě převázat. Snad to bude dobré.“
„ To nemusíš,“ vyhrkl. Kdyby to udělala nemohl by si připravit lektvar. Náhlé uzdravení by jí bylo nápadné.
„ Já to udělám ráda. Někdo se o tebe musí postarat.“
Chtěl jí něco odseknout, ale neudělal to. Už ublížil mnoha lidem. Ale jí zklamat nechtěl. Kupodivu mu záleželo na tom, co si o něm myslí.

Jen jednou v životě udělal něco podobně nebezpečného a šíleného. Jenže zoufalá situace vyžaduje zoufalé řešení. Někteří jí nazývali Obrtlou jiní Nocturmo. Výsledek byl stejný. Ta nejprohnilejší, nejšpinavější a nejodpornější ulice jakou znal. Napojovala se na Příčnou, ale slušný kouzelník by do ní nepáchl ani omylem. Vybral si tu nejzapadlejší část, aby měl jistotu, že nijak nenaruší časovou linii. Sem nešel nikdy. Dnes tu byl poprvé v životě a uvědomoval si, že trochu riskuje. Jít sem večer a bez hůlky byla skoro sebevražda. Jenže taky se tu dalo hodně na dojem a Snape rozhodně nevypadal jako někdo, s kým by jste se chtěli dostat do sporu. Na druhou stranu když jste se nebáli ušpinit si ruce, dala se tu sehnat práce. Neměl moc na výběr. Ale vždycky se našel někdo, kdo potřeboval „službičku“. Umění lektvarů se odjakživa prodávalo dobře.
„ Takže vám děkuji.“
„ Svoje díky si nechte. Ten kotlík.“
„ Nevzpomínám si, že by o něm byla…“
Snape ho toho chlápka chytil za hábit a prudce s ním smýkl..
„ Dobře mě poslouchej, skrčku, buď mi dáš ten kotlík, nebo tě uspím do začátku příštího tisíciletí!“
„ Jistě, jistě.“
A kotlík byl najednou na světě. Měl štěstí, až nehorázné štěstí a byl rád, že může odsud vypadnout.

Bohužel se mu ten noční výlet vymstil. Do nezhojené rány na ruce se mu muselo dostat nějaké svinstvo, protože se mu druhý den udělalo strašně zle. Jesika mu pomohla do postele. Měl horečku a celou levou polovinu těla mu zachvacovaly křeče. Starala se o něj s upřímnou oddaností a láskou. Bez ní by mu bylo ještě hůř. Infekce se šířila jeho tělem den za dnem víc a víc. Štvalo ho, že takhle ztrácí čas. A přitom by stačil obyčejný léčivý lektvar a byl by v pořádku. Nebyl ovšem ve stavu, aby si ho udělal.
„ Měl jsi mě poslechnout. Měl jsi jet do té nemocnice a bylo by vše dobré. Ani teď nezměníš názor?“
„ Ne,“ zašeptal.
„ Mám o tebe strach,“ shrnula mu pramen vlasů ze zpoceného čela.
„ Budu v pořádku.“
„ Modlím se k Bohu, aby ano.“
„ Bůh s tím nemá nic společného.“
„ Raději se pokus usnout,“ tiše odešla z pokoje.
Vylezl z postele. Bylo mu mizerně. Což bylo ale líp než včera. Připravit lektvar mu nezabralo moc času, ale stálo ho to spoustu sil.
„ Ahoj,“ usmála se.
Takové probuzení bylo příjemné. Protáhl se a zjistil, že má hlad. Cítil se skvěle.
„ Vypadáš dobře. Jak se cítíš?“
„ Mám hlad.“
„ No to je báječné. Něco ti přinesu. To budeš koukat.“
Dal si ruce za hlavu a zíral do stropu. Ona byla vážně úžasná. Ještě nepotkal nikoho jako Jess.

Doprovodil jí k jejímu pokoji. Odemkla a zůstala stát mezi dveřmi. Celý večer mezi nimi bylo zvláštní napětí.
„ Tak ahoj.“
„ Čau.“
Políbil jí.
„ Už musím jít.“
„ Jo, to musíš.“
Políbila ho.
„ Vážně už půjdu.“
„ Já taky.“
Políbili se.
„ Já už jdu.“
„ Jasně.“
„ A nebo radši ne,“ vtáhla ho dovnitř, zabouchla a začali se vášnivě líbat.
„ Neznáme se moc dlouho,“ zašeptala, když jí položil na postel.
„ Tak se poznáme.“
„ Tak jo.“
Zajel jí rukou do vlasů a rozpustil tu kaskádu neposedných kudrn. Něžně jí líbal na čelo, na rty, na krk. Jeho ruka zabloudila pod její tričko. Sundal jí ho. Ta malé, pevná prsa uvězněná v bílé krajce mu zrychlovala tep. Jel rty po krku dolů. Svlékla mu košili a přejížděla rukama po jeho zádech, ramenech. Hladila jeho nádherné paže. Zatímco on zkoumal každý kousek jejího dekoltu. Rozepnul jí podprsenku a hodil jí na zem. Tiše zasténala, když se jeho rty přisály na bradavku. Pevně a zároveň jemně sevřená v jeho náručí chvěla se vzrušením. Prohrabávala mu černé vlasy, přejížděla po jeho krku, pak sjela po zádech dolů a vsunula ruka za okraj jeho kalhot. Jeho ruce klouzaly po jejích bocích. Na chvíli se vymanil z jejího sevření a stáhl jí kalhoty. Její nádherná stehna byla jako nejjemnější samet. Každé jeho pohlazení jí rozechvívalo. Ten poslední kousek látky ho neskutečně provokoval, ale přinutil se nespěchat. Váhavě mu přejela po boku a přitiskla se k němu. Cítila jeho vzrušení, trochu se chvěl a zimou to nebylo. Odvážila se zajet mu do slipů. Přivřel oči. Svlékla ho. Sama pak odložila poslední kousek šatstva. Přitáhl jí k sobě. Jejich nahá těla se k sobě tiskla a otírala se o sebe. Vášnivě se mazlili. Pak jí obrátil na záda. Líbali se a dotýkali. Neostýchala se a pomohla mu. Položila mu ruce na ramena a přitáhla ho k sobě co nejblíže. Chtěla ho mít u sebe. Jednou rukou mu přejížděla po zádech, druhou ho hladila po vlasech. Pohyboval se pomalu. Pak se vzepřel na rukou. Sevřela mu rukama zadek. Přinutil se udržovat tempo jaké chtěla ona. Nebylo to snadné. Svaly se mu napínaly, zatínal zuby. A ona tiše sténala a zarývala mu nehty do zad a do zadku. Několikrát se zachvěla, nehty mu zaryla pod lopatku tak silně, že se objevily malé ranky. Vůbec ale bolest necítil. Krátce po ní dosáhl i on tak dlouho oddalované rozkoše. Chvíli tak spolu zůstali, neschopni sebemenšího pohybu. Pak se Severus zpocený a totálně vyčerpaný zhroutil vedle ní. Oči se mu zavíraly. Bránil se tomu. Přitulila se k němu. Zavřela oči a rukou ho hladila po hrudi. Objal jí kolem ramen a usnul. Měl na to konec konců po tom, co předvedl, plné právo. Jess se natáhla pro peřinu, přikryla je, znovu se k němu přitulila a usnula taky.

Spoustu času strávil s Jesikou. Hodně ho zdržela jeho nemoc. Byl nejvyšší čas začít. Má jen jeden pokus a pokud neuspěje, bude to průšvih století. Možná že i tisíciletí. Stříbrná tekutina se ustálila. Lektvar byl hotov. Měl z toho ale pramalou radost. Pronesl zaklínadlo a nahlédl do kotlíku. Nyní se ukáže, co se stalo a co se stane.
Stál u okna a zíral do ulice. Myšlenky mu vířily hlavou jako stádo splašených koní. Za šest let od dneška se Jesika stane známou osobností. Jenže to nebylo to jediné, co viděl. Bylo to úmrtní oznámení Jesiky Darsové datované do tohoto roku. Zemře na následek nějaké obyčejné autonehody. Potter nějak zasáhne do její budoucnosti. Nejspíš zapříčiní její smrt. Ale byla tu i horší varianta… Bylo mu tak nějak divně. Ještě nikdy se tak necítil. Došel ke kotlíku a po chvíli váhání do něj znovu nahlédl.
Jak jsou dějiny tvárné. Jedna bytost změní všechno. Jesika Darsová se stala nejvýraznější osobností poválečné doby. Byla to totiž ona, kdo nějakým způsobem odhalil existenci světa kouzel. Její úmysly byly dobré. Následky ale byly děsivé. Propukla hysterie, paranoidní představy, nenávist. Novodobé procesy s čarodějnictvím si v ničem nezadaly s těmi středověkými. Předčily je. Tisíce a tisíce kouzelníků a čarodějek bylo odsouzeno a popraveno. Příčná ulice srovnána se zemí. Stejně tak školy. Kouzelnické rodiny byly drženy v táborech. Svět, v kterém se narodil, vyrůstal a žil, byl rozvrácen do základů. Jen hrstka unikla, přežila a skrývala se.
„ Ne,“ zašeptal tiše, zdrcen tím, co mu bylo odhaleno. Tohle se ale přeci nikdy nestalo. Ne, protože Jesika Darsová zemřela. Potter nějak zabránil její smrti a tím spustil ta děsivá jatka. Zemřely miliony, které nikdy zemřít neměli. Tedy v historii, jakou znal on. Jenže jen teoretické miliony, na rozdíl od ní. Byla skutečná a zasloužila si žít. Vstal a začal rozrušeně přecházet po místnosti. A co Albus, Malfoy, Grangerová, ti všichni, co na něj čekají a spoléhají někde tam vytrženi z času. Oni a celá budoucnost. Voldemort, který se nikdy nedostal k moci, protože byl popraven jako mnoho ostatních. A dokonce i Severus Snape, který se nikdy nenarodil, protože jeho otec se nikdy neoženil s jeho matkou a nikdy neměl syna. Výběr byl jen a jen na něm. Měl v rukou celou budoucnost. Stačilo se jen rozhodnout. Ale on se nechtěl rozhodovat. Pořád tu byla ona. Stačilo vyjít ven, zahnout doprava, zaklepat a sevřít jí v náručí. Jenže bude muset volit. Ale ne dnes. Nebyl připraven. A možná ani nikdy nebude.
Lektvar zlikvidoval a kotlík prodal. Rozhodl se, že jí koupí něco, aby měla radost. Co by se tak ženě líbilo?
„ Severusi, to… to jsi neměl,“ vydechla, když rozbalila papír. Unešeně hleděla na záplavu sametu. Přejela po šatech váhavě rukou, „ to muselo stát balík.“
„ Obleč si je.“
Oči jí zářily. A když se mu přišla ukázat, vypadala dokonale. Jako pravý anděl. Byl hrdý sám na sebe, že vybral přesně její velikost. Měl prostě dobrý odhad.
„ Nemůžu to přijmout.“
„ Musíš.“
„ Nemám je kam nosit. Já chodím jen v roztrhaných kalhotách. Tohle jsou šaty do lepší společnosti. Je to pro mě škoda.“
„ Rád bych tě pozval na večeři. A pro tu příležitost se báječně hodí.“
„ Kde jsi přišel k tolika…“
Přiložil jí prst na ústa.
„ Pššš. Nemluv o tom. Prostě řekni ano.“
„ Ano.“
Políbil jí.
„ Tak v sedm.“
Večeře byla skvělá, ale ona ještě lepší. Miloval ji. Ano, tak to prostě bylo. Byl to holý fakt, který si prostě musel přiznat. On zapřísáhlý odpůrce citů, obzvláště pak lásky, se zamiloval. Ztěží tomu mohl uvěřit, ale bylo to tak. Udělal by pro ní cokoli na světě. Cokoli. Poprvé v životě byl doopravdy šťastný. Snesl by jí modré z nebe.

Leželi vedle sebe v posteli. Tulila se k němu. Jednou rukou jí objímal. Bylo mu tak skvěle jako ještě nikdy v jeho životě. Prostě tam jen tak leželi a povídali si a on byl dokonale spokojený.
„ Ty sem nepatříš, víš,“ prohlásila najednou a posadila se.
„ Vážně a kam tedy podle tebe patřím?“
„ To já nevím,“ pokrčila rameny, „ ale jsi takový jiný. Však já přijdu na to, kam tě zařadit.“
„ To nepochybně.“
„ Ty jeden!“ hodila po něm polštář. Pak se k němu znovu přitulila. Rukou jí hladil po vlasech. A snažil se nemyslet na to, co přijde. Zavřela oči a usnula stulená v jeho náručí. Copak by se jí mohl vzdát? Copak by to dokázal? Zavřel oči. Nechtěl na to myslet. Chtěl si jen vychutnávat její blízkost.

„ To bylo nádherné,“ utírala si slzy.
Severus nechápal, co na tom filmu bylo tak nádherného. Nikdy v kině nebyl a teď byl přesvědčen, že se nikdy o nic nepřipravil. Ale šel tam kvůli ní.
„ Máš rád pizzu?“
„ Co prosím?“ netušil na co se ho vlastně ptá.
„ Támhle je skvělá pizzerie.“
Podíval se tím směrem. Restaurace, řeč tedy byla o jídle.
„ No, nikdy jsem nic takového nejedl.“
„ Je to tu jen krátce. Jeden Ital se během války dostal sem a otevřel si tu pizzerii.“
„ Tak jo.“
„ Aspoň neumřeš hloupej.“
Trhl sebou.
„ Co je ti?“
„ O smrti se nežertuje,“ zašeptal.
„ Ale no tak,“ políbila ho na tvář.
Ta její bezstarostnost.

Večer zase přišla k němu. Vklouzla pod peřinu a přitiskla se. Věděla, že se mu to líbí.
„ Co čteš?“
„ Byron.“
„ Ten mě nebere,“ vzala mu knihu a hodila jí na zem.
„ A co tě bere?“
„ Ty.“
„ Vážně,“ políbil jí.
„ Nikdy bych nevěřila, že potkám někoho jako jsi ty. Nikdy jsem neměla na muže štěstí. Když se u nás v okolí objevil nějaký grázl, já ho zaručeně přitáhla.“
„ Doufám, že o mě máš lepší mínění.“
„ To mám. Chceš vědět jaké?“ vášnivě se začali líbat.
Neobyčejná žena, pomyslel si.

Vraceli se k misii. Drželi se za ruce. Zpočátku mu to přišlo pošetilé, ale ona se toho vehementně domáhala. Nakonec svolil. A teď mu to vůbec nevadilo. Nikdo to nepovažoval za divné, nikdo ho tu neznal a vlastně se mu to docela líbilo. 
„ No a potom…“
„ Potter!“ vydechl Severus.
„ Co?“
„ Ten kluk na druhé straně ulice.“
„ Jo to je Harry.“
„ Ty ho znáš?!“
„ Před pár dny se tu objevil. Judit se o…“
Severus už neposlouchal. Přeběhl ulici.
„ Profesore?“ Harry by si nikdy nepomyslel, že Snapea uvidí rád.
„ Jste v pořádku?“
„ Ano.“
„ Těžko uvěřit. Já vás sháním po všech čertech a přitom jste byl celou dobu tady. No to je už jedno.“
„ Půjdeme domů?“
„ Ano, Pottere,“ otočil se, to neměl dělat.
Jesika na měl zamávala a bez rozhlédnutí vstoupila do vozovky. Náklaďák neviděla. Teď nastal ten osudný okamžik. Nezaváhal ani na vteřinu a rozběhl se, aby jí zastavil. Musí jí zastavit! A pak strnul na místě s pocitem smrtelné úzkosti. Harry na ní zakřičel, ale neslyšela ho, tak se chtěl vrhnout do vozovky. Snape ho chytil za ruku, ačkoli věděl, co bude následovat. Ještě nikdy se tak nenáviděl za něco jako teď. Harry se pokoušel vymanit z jeho sevření. Ozvalo se zaskřípění kol, výkřik a… a pak už jen ticho.
„ Vy jste mě zastavil!! Vy jste to udělal schválně!!! Nechal jste jí umřít!!“ ječel Potter nepříčetně.
Severus tam stál a zíral na její zhroucené tělo. Došel k ní a klesl na kolena. Pod její hlavou se rozlévala docela malá kalužinka krve. Sevřel její tělo v náručí. Opovrhoval sám sebou za to, co udělal. Její krev ulpívala na jeho rukou. Byla teplá a lepkavá. Pak přijela záchranka, ale pro ní už bylo pozdě. A Severus Snape poprvé ve svém životě začal plakat. Tiše a bolestně. A co bylo… je tu opět.

Stál v učebně lektvarů, znovu ve svém hábitu a díval se na své ruce. Nebyla na nich ani kapka krve, a přesto jí tam pořád cítil. Tvář měl suchou a přeci cítil slzy. Za ním se ozval Brumbálův hlas: „ Vítejte zpátky. Dokázali jste to.“
Ta slova mu nic neříkala. Tohle místo mu nic neříkalo. Jako kdyby byl mrtvý.
„ Víte vy co jste udělal!“
Snape se podíval na toho chlapce. Ani ten mu nic neříkal. Byl pro něj cizí. Neznal ho. Neznal tu nic. Nepatřil sem.
„ On to ví, Harry. Ví to velice dobře,“ zašeptal Brumbál a vybídl studenty, aby odešli. Ti třídu v tichém úžasu vyklidili.
„ Severusi.“
Otočil se a pohlédl na toho muže.
„ Albusi?“ zašeptal, ale pořád se necítil sám sebou, „ vše je jak má být?“ otázal se, ale byla to pro něj prázdná slova. Měl pocit, že je všechno špatně.
„ Nemluvme o tomhle, Severusi. Vím, že to pro tebe je těžké. To chce čas.“
„ Čas? Rok? Dva? Třicet let?“
„ Kolik bude potřeba.“
Najednou se v Severusovi zvedla obrovská vlna hořkosti.
„ Ona žádný nemá žádný čas, žádný zítřek. Je to uzavřená kapitola. Její život skončil, aniž by ho naplnila. Měla tolik plánů. Nezůstalo po ní nic. Jen jedno úmrtní oznámení.“
„ To není pravda. Zachránila miliony životů. To se počítá.“
„ Tak jí to napište na náhrobek. Je mrtvá! To se počítá! Zklamal jsem jí. Měl jsem jí zachránit. Měl jsem… ale já to nedokázal. Zklamal jsem jí. Zklamal,“ tápal Severus tmou své bolesti.
„ Ne, udělal jsi, co jsi musel.“
„ Miloval jsem jí, Albusi. Já jí miloval. Chápeš to? JÁ jí miloval! Ale … asi ne dost.“
„ Žádnou ženu ještě muž tolik nemiloval, Severusi,“ položil mu Brumbál konejšivě ruku na rameno, „ protože je první ženou, které muž za lásku téměř nabídl celý svět.“ 

Konec