O Snapeovy koule

 

Autor: Magmarill
Pár: Severus Snape/ Harry Potter
Shrnutí: Harry Potter má malý problém, ale je tu někdo, kdo dokáže vyřešit ledascos

O Snapeovy koule

Severus Snape se zrovna chystal ke spánku a všechny jeho úkony měly přesně stanovená pravidla – svléknout hábit a pověsit na ramínko, pak košili, kalhoty…

Jen ve spodním prádle vešel do koupelny, kde absolvoval svou večerní hygienu, načež se s ručníkem těsně ovinutým kolem útlých beder (styděl se dokonce i před sebou) vrátil do ložnice a hbitě na sebe natáhl noční košili. Ručník pověsil, aktivoval ochranná zaklínadla a dalším mávnutím hůlky zhasnul. Poté ji pečlivě odložil na noční stolek hned vedle budíku a sklenice vody.
Jediné, co nepříjemně narušilo navyklý rituál, byl náhlý záškub jeho pohlaví.

„Lehni!“ zavrčel Snape a rozhodl se svou nečekanou potřebu ignorovat. Když to nutkání ucítil podruhé, přitiskl si přes košili dlaň na klín.
‚Přece nejsem nějaký puberťák, abych své tělo nedokázal ovládnout,‘ pomyslel si navztekaně. Chvíli s tím ještě bojoval, než se k své úplné spokojenosti uklidnil a konečně usnul.


Ráno se probudil – jako vždy – přesně pět minut před neurvalým zazvoněním budíku. Překvapeně si sáhl do rozkroku. Ještě byl tvrdý – ale to mohlo být docela dobře způsobeno i tím, že se mu chce čurat…
‚O čem se mi to vlastně zdálo?‘ přemítal v duchu. ‚No jo – o Potterovi. Ten fracek mi vleze i do snu, taková nehoráznost…!‘
Podíval se pod peřinu. „Přece mi nechceš namluvit, že tě přitahuje ten drzý spratek?! …Na to zapomeň!“
Se studenty si zásadně nic nezačínal. Dokonce ani s těmi oblíbenými ne. Byl šťastný, že se mu po letech podařilo svůj sexuální pud utlumit do té míry, aby ho neobtěžoval. Sám sobě s oblibou namlouval, že ho transformoval na mentální přísun energie. Prostě místo dolů obrátil ten tok nahoru… Až do dneška to fungovalo. (Přesněji řečeno: až do dneška tomu věřil.)

Dal si studenou sprchu, která zaplašila i poslední stopy po tom trapném snu. Když vstupoval do Velké síně na snídani, byl už zase tím Snapem jako vždycky. Ještě přede dveřmi se ujistil letmým dotykem, zda je všechno, jak má být, a potom teprve vešel dovnitř.
Zamířil k profesorskému stolu, kde už seděli mnozí jeho kolegové a popřál jim na půl úst své: „Dobré jitro!“

Severus letmo nakoukl do rozvrhu, aby se ujistil, že má hned po snídani lektvary s pátým ročníkem – a s ním i Pottera!!
Znechuceně se zvedl, aby sešel do sklepení o něco dřív a měl tak možnost udělit Potterovi a spol nějaký trest za pozdní příchod. Bohužel přišel včas. Co se dá dělat – každý den není posvícení…

Kývl na studenty, kteří přicházeli poslední, aby zavřeli dveře a v tichosti se usadili. Vykládal o vlastnostech jednoho velmi složitého lektvaru, který po nich může být požadován u NKÚ. A také jim ho nechal připravit – samo sebou jim s libou tváří sdělil, že budou klasifikováni jako u NKÚ, tedy tvrdě. Longbottom rozsypal sáček s mletým dračím rohem a vysloužil si tak od Snapea další trest.
Při zběžné obhlídce těch nejnápadnějších lektvarů (ze kterých sršely blesky nebo vyskakovaly žáby) se nakonec profesor dočkal i oblíbeného trestání Harryho Pottera.

„Co je tohle, Pottere?!“ zeptal se ho s děsivým výsměchem.
„Mámivý dryák, pane,“ řekl hrdě.
‚Ach, ta nebelvírská hrdost…,‘ pomyslel si Snape. ‚Kdyby se místo ní přiučili pracovitosti nebo skromnosti, ale to ne…!‘
„Chtěl bych být u toho, až se tímhle pokusíte někoho omámit!“ ucedil profesor. „Sednout!! Večer si ke mně přijdete ten lektvar udělat ještě jednou.“
„Ale pane profesore, my máme večer famfrpálový trénink!“
Snape se naklonil těsně k jeho uchu a zasyčel: „Já bych si také dovedl představit jiný program ve svém volném večeru, Pottere. Ale je to nezbytné. Dokud ten lektvar nebudete zvládat na výbornou, nemohu vás připustit k NKÚ!“
„Ostatní ho přece také nemají na výbornou…,“ zahučel Harry.
„Bez debat!!“ umlčel ho Snape.



Severus Snape seděl nad domácími úkoly nižších ročníků, když se ozvalo zaklepání. Profesor si ho vůbec nepovšiml a dál se věnoval svému. Někdo zaklepal znovu – tentokrát důrazněji.
„Vstupte!“ zavrčel trochu nevrle Snape, aniž zdvihnul nos od své práce.
Harry zakašlal. „Pane?“
Profesor konečně zvedl hlavu, aby si příchozího prohlédl.
„Co bude s tím mým trestem?“ ozval se nesměle Harry, protože se ve Snapeově pracovně necítil právě nejlíp.
„Ach ano, váš trest…,“ povzdechl si Snape a nedbale ukázal na kotlík v koutě místnosti, kde stál na stolku spolu s dalším vybavením, potřebným pro výrobu kouzelných lektvarů.

Harry se dal do práce a dost přitom pospíchal, aby stihnul aspoň kousek toho tréninku. Takže ani nebylo žádným překvapením, když lektvar udělal – už podruhé – špatně.
Snape se na něj posměšně zadíval. „Zdá se, že budete muset přijít ještě jednou, Pottere. Přesněji řečeno – budete chodit tak dlouho, dokud ten lektvar nezvládnete! Odchod!!“ kývl hlavou ke dveřím, aby už konečně vypadl.
Chlapec si to dvakrát nerozmýšlel a vypálil ze dveří dřív, než ve sklepení dozněla ozvěna Snapeova úsečného hlasu.


Druhý den přišel Potter o něco uvolněnější – zřejmě si na svého profesora lektvarů konečně udělal čas. Přesto se mu výtvor znovu nezdařil. Když si ho Snape dobíral, své emoce držel na uzdě jen stěží. Před Snapem se neodvážil říct něco opravdu ostrého, ale na odchodu alespoň hlasitě bouchl dveřmi. To mohl klidně svést na průvan, ušklíbl se Snape. „To tedy nebylo moc odvážné, Pottere!“ pousmál se do zavřených dveří.


Nazítří byl méně vzpurný a skutečně se začínal snažit i spolupracovat. ‚Tím lépe pro něj,‘ pomyslel si Snape a potajmu se usmál. Dělal si svoje – jen po očku tu a tam zkontroloval Pottera, jak je daleko. Ten si ho naštěstí nevšiml a usilovně se snažil vyrobit pro Snapea mámivý lektvar. Snad už ho potom pustí. Harry měl svých starostí dost – i bez něj. Ani si nepovšiml, kdy profesor vstal od stolu – nepozorovaně se připlížit někomu za záda byl totiž jeho oblíbený trik. Severus Snape čekal, až bude Potter s lektvarem hotov a nenápadně očichával páry, které se z kotlíku řinuly. ‚Hmm… Že by ten malý patlal jednou udělal něco správně?‘ pomyslel si.
Harry v tu chvíli od kotlíku odstoupil, aby si Snape mohl lektvar důkladně prohlédnout a vyřknout svůj ortel. Sklonil svůj skobovitý nos ke kotlíku a důkladně nasál…
„Obávám se, že ani tentokrát nemohu být s výsledkem spokojen.“
„A proč ne?!“ vybuchl Harry, kterému se lektvar zdál být úplně v pořádku.
„Pro vaši přílišnou ukvapenost a netrpělivost,“ řekl suše Snape a dál to nekomentoval.
„Ale…!!“ začal.
Snape nadzdvihl jedno obočí. „Ano, Pottere?“
Harry sklopil oči a zavrtěl hlavou. „Nic. …Mám to vylít?“ ozval se chlapec zničeným hlasem.
„Nechte to být. A nezapomeňte, Pottere – zítra!!“
Harry přikývl a odklopýtal pryč. ‚Že by se v jeho očích zaleskly slzy vzteku?‘ napadlo Severuse. ‚To určitě ne… Tentokrát ještě ne…‘


Ve čtvrtek přišel – teď už úplně klidný a bez řečí si rovnou stoupl ke kotlíku. Začal pracovat a Snape se nestačil divit. Zatím to podle pořadí přísad a celkového postupu vypadalo dobře…
Profesor už ani nepředstíral činnost a tiše sledoval Pottera při práci. Díval se, jak krájí tlusté stvoly durmanu a pečlivě přisypává mletý dračí roh. Ano a teď přicházel obvyklý kámen úrazu – odměřit přesné množství výluhu z večernice… Uspěl. Tak to vypadá, že ten lektvar snad i zvládne. Profesor Snape si stoupl Harrymu za záda a napjatě sledoval, jak si poradí s kontrolou varu.
„Musíte mi stát takhle za zády?!!“ nevydržel to Harry.
„Měl byste si všímat spíš svého lektvaru, Pottere,“ řekl nezaujatě Snape.
„Jak se můžu soustředit, když…“ A už nedořekl, protože lektvar začal nebezpečně bublat a chrstat na zem. Jeho barva se pozvolna změnila na zelenou a už o něm nikdo nemohl říci, jestli to byl původně mámivý lektvar nebo prudký jed.
„Nějak vám to uteklo…,“ uculoval se škodolibě Snape.
„Za to můžete vy!!“ vyjekl Harry a třásl se vzteky.
Profesorův výraz se nijak nezměnil, jako by to s ním ani nehlo.
Harry se zatvářil zuřivě, jako by se chtěl na Snapea vrhnout, ale pak se rozplakal. Nechtěl, aby to Snape viděl. Pěstí si slzy utřel a rozmazal je tak po obličeji se špínou, která mu ulpěla na rukou…
A Snape se pořád usmíval.
Harry by mu nejraději zakroutil krkem. Zatím však zíral přes rozmazanou záclonu slz na své ukoptěné ruce a nedokázal nic říct. Tolik se snažil! …A pak mu to ten bastard zkazí. Navíc schválně!!
„Vy vůbec nevíte, jak jsem se snažil… Jak je to pro mě těžké – všechno!“ vyrážel ze sebe s prudkým oddechováním.
„Co je pro vás těžké, Pottere?“ zeptal se Snape nečekaně vážným hlasem.
„Do toho vám nic není!!“ odsekl Harry.
„Týká se mě všechno, co se týká mých studentů, Pottere!“
Harry zarputile mlčel.
Snape ho pevně chytl za rameno. „Tak ven s tím!!“
Chtěl se vyškubnout, ale profesor ho držel opravdu pevně. Pořád se díval do země. „Vám to neřeknu!“
„Opravdu…?,“ zavrčel Snape a donutil ho zvednout hlavu. „Podívejte se mi do očí – aspoň jednou v životě – a řekněte mi, o co jde!“
Harry zavrtěl hlavou.
Snape si zhluboka povzdechl.
„Nemůžu…,“ ozvalo se z hloubi chlapcova hrdla. „Prostě ne!“ A odvrátil hlavu. „Všichni kluci z Nebelvíru jsou …po téhle stránce normální, všichni!! …Dokonce i Neville.“
Profesor ho stále ještě držel a tiše poslouchal, co z něj vypadne.
„Jenom já… ve svých skoro patnácti… prostě – nic! Pořád jenom čekám…“
„Čekáte na co?“ zeptal se ho důrazně, protože z té jeho zmatené řeči nepochopil ani slovo.
„Až …až mi klesnou koule, přece!“ zamumlal Harry a zčervenal.
„Ach – tak o tohle jde,“ dovtípil se konečně Snape. „A žádný z vašich kamarádů takový problém nemá…“
„Ne. Jenom já!“
„No dobře – něco s tím uděláme.“
„Nechtěl jsem o tom mluvit, ale…“
„To je v pořádku, Pottere.“
„Bylo mi hloupé jít s tím za madame Pomfreyovou.“
„To chápu,“ řekl Snape a povytáhl koutky k lehkému úsměvu.
„Řekněte mi, co mám dělat, abych byl normální a já… udělám všechno, co budete chtít!!“ vyhrkl překotně Harry.
„Normální jste nikdy nebyl a zřejmě ani nebudete – ale myslím spíš tuhle…,“ poklepal mu na hlavu. „A… – co budu chtít?! Nemyslíte, že je to trošku neuvážený slib, Pottere…? Máte představu, jak bych toho mohl zneužít?“
Harry sklopil uši a zavrtěl hlavou.
„Tak už podruhé s takovými věcmi nežertujte!“
„Já jsem to myslel vážně – když mi pomůžete…“
Snape mu přitiskl prst na ústa a umlčel ho. „Dočkejte času, Pottere. Všechno bude.“
„Čekám pořád…,“ broukl tiše Harry.
„Trpělivost!“ Přitáhl si chlapce blíž a přiměl ho, aby se svlékl.
Harry se trochu zdráhal.
„Žádný strach – nikdo sem teď nemůže přijít. Mám nade dveřmi ochranné zaklínadlo. Jsem totiž velice podezíravý…“

Harry si vyhrnul hábit, aby profesorovi ukázal tu svou osobní tragédii. Snape mu stáhl slipy a pozorně ho prohlédl. Nakonec mu řekl, ať se zase oblékne a otočil se zpátky ke svému stolu. Vytáhl z jedné zásuvky čarovnou mast, chvíli si s ní pohrával v ruce, a pak ji položil na stůl.
„Mám něco, co by mohlo celou věc uspíšit,“ oznámil mu a Harry se užuž natahoval po té zázračné masti. „…Ale nevím, zda si mast dokážete aplikovat sám. V ruce laika může způsobit úplně opačný jev – a to trvalý,“ dodal Snape důrazně a posměšně se podíval po Harrym. Ten ruku zase stáhl, jako by ji stihla nějaká křeč.
„Tak jak jste se rozhodl?! …Zkusíte to sám, Pottere?“
„Já… já nevím, abych něco nepokazil,“ zamumlal Harry a znovu zčervenal.
„Takže chcete, abych vám ji raději aplikoval sám…?“
Harry zrudl ještě víc.
Snape si založil ruce na prsou. „Takže?“
„Radši vy!“ zahuhlal chlapec a sklopil oči. Po chvíli je zase zvednul. „Bude to bolet…?“
„Máte strach?!“ střelil po něm pohledem profesor.
Harry chvatně zavrtěl hlavou. „Ne, pane!“
„Výborně. Zítra před snídaní se u mne stavte.“
„Ano. A …ten lektvar, pane?“
„Nezapomněl jsem na něj, Pottere.“
„Uh… ehm,“ zahuhlal Harry nepřítomně a odkvačil.


Ráno Harry zdvořile čekal před Snapeovým kabinetem, až se profesor dostaví. Když přišel, následoval ho do jeho pracovny a tiše čekal, jak to bude probíhat.

„Pojďte sem, Pottere,“ pokynul mu Snape na pohovku, která stála v koutě. „Lehněte si.“
Harry tak učinil.
„Myslel jsem, abyste se předtím svlékl!“ zavrčel trochu nerudně, protože musel kvůli tomu frackovi narušit svůj denní režim.
Když si chlapec opět lehnul, Snape si povyhrnul rukávy a sáhl mu na břicho.
Harry zděšeně vyskočil.
„Co se děje?!“
„Máte… máte studené ruce,“ zamumlal Harry a zavřel oči, aby neviděl, jak se ho Snape dotýká.
„Vy jste ale fajnovka!“ zavrčel Snape a prohmatal mu podbřišek a slabiny. Zajel rukama i do malého, směšného chomáčku černých chloupků. Jeho tělo si ale o tom pomyslelo něco jiného. Snape mu raději nenaslouchal…
Harry sebou trhnul podruhé.
„Co je zase?!!“
„Nic… – jen jsem se leknul.“
„Tak mě nevyrušujte!“ odsekl profesor a zdržel se v tom rozkošném hnízdě o něco déle, aniž by pořádně věděl proč. Pak sáhl po masti. Dvěma prsty si nabral trochu z kelímku, roztíral ji po Potterově břiše a lehýnce rozmasíroval. Když skončil, nechal ho ještě chvíli ležet, aby se účinná složka masti vstřebala. Sám si utřel ruce do starého ručníku, který už byl přímo posetý skvrnami z nejrůznějších lektvarů a místy na něm rašila i naťová zelenina.
Když se Potter začal oblékat, zarazil ho. „Myslím, že chlapcům vašeho věku velice škodí, když jsou jejich varlátka utažena v příliš těsném prostředí. Věřte mi, že uděláte lépe, když budete chodit naostro.“
Harry nervózně polkl a jeho tvář se lehce pokryla ruměncem.
„To není nic, z čeho byste měl být rozpačitý, Pottere. To vám ještě starší spolužáci neřekli? Buďte ujištěn, že si vás zkontroluji! Nemám totiž rád, když má práce vyjde naprázdno…,“ řekl Snape a líbezně se usmál. „Berte to třeba jako součást svého trestu.“ A s tím ho ze své pracovny vykázal.


Pátý ročník Nebelvíru a Havraspáru měl dopoledne společnou dvouhodinovku přeměňování, a pak ještě jasnovidectví. Harry už měl pořádný hlad a tak si z věže přichvátl. Doufal, že ve Velké síni už bude prostřeno.

Ale Snape si ho odchytil v jednom zákoutí třetího patra těsně před obědem. Harry chtěl upláchnout, ale profesor ho držel příliš pevně.
„Tvařte se, jako kdybych vás nachytal při nějaké ničemnosti!“ nařídil mu a nenápadně mu zezadu přizvedl hábit. Když jeho ruka zajela dovnitř, Harry sebou cuknul.
„No tak, Pottere – netvařte se, jako bych vás chtěl znásilnit…,“ ušklíbl se a zkusmo ho poplácal po zadku.
Potterův sevřený zadeček byl k laskání jako stvořený.
„Uvolněte se trochu…,“ vybízel ho Snape.

‚To se lehko řekne, ale hůř udělá,‘ pomyslel si Harry, který s narůstající nervozitou sledoval Snapeovu zkušenou ruku, která mezitím doputovala dopředu.
„V pořádku,“ řekl a ruku zase vytáhl. „Stavte se u mě dnes večer. Budu vás muset znovu namazat…“
„…A můj trest?“ zeptal se s nadějí Harry.
„Trvá,“ usmál se Snape, otočil se na podpatku a zmizel v davu. Právě včas, aby jeho „kontrolu“ nezpozoroval Ron.

„Co je? Říkal jsi, že máš hrozný hlad…,“ podivil se Weasley.
„Nějak mě přešla chuť,“ zamrmlal Harry.
Ron se na něj díval trochu podezíravě, ale pak se kolem nich mihla Cho Changová.
„Ahoj, Harry!“ zamávala na něj řasami.
„…hoj,“ usmál se na ni a jen stěží našel hlas.
„Jo ták – už chápu,“ zamrkal důležitě Ron a odtáhl ho do Velké síně.


U oběda si ho Snape ani nevšiml. Povídal si s profesorem Kratiknotem a vypadal jako obyčejně. Jako by se nic nestalo…
Vždyť se také nestalo, ujišťoval se Harry, ale i přesto přese všechno nedokázal zastavit ruměnec, který se mu hrnul do tváře. Potajmu se na Snapea znovu podíval a vzpomněl si, jak ho jeho ruce hladily po břiše …a podivně mu přitom zatrnulo v žaludku. Raději se sklonil ke svému talíři a začal do sebe šílenou rychlostí házet brambory.

„Harry, nehltej tak – vždyť se udávíš! Nemusíš se přece před Cho pořád předvádět…“
‚Kdepak Cho!‘ ušklíbl se v duchu. „Hermiono, já mám úplně normální hlad a před nikým se nepotřebuji předvádět!!“
„To je vidět…,“ přisadil si Ron.
Harry se po něm vyčítavě podíval. „Ještě ty začínej!“
„Jasně – vždyť jseš do ní celej blbej!“ zachechtal se a hodil po něm vařený brambor.
A Harry mu to nezůstal nic dlužen…

„Pottere!! Weasley!!“ ozval se od profesorského stolu velitelský hlas McGonagallové. „Buďto se začnete chovat jaksepatří, nebo půjdete od stolu!“


Večer Harry potajmu vklouzl do kabinetu lektvarů.
„Neslyšel jsem vás klepat!“ řekl ostře Snape – už zase opravoval…
„Promiňte,“ zamumlal Harry.
„Svlékněte se… Hned jsem u vás.“
Harry přikývl a začal si svlékat hábit. Pod ním už nic neměl (jak si Snape toho dne ověřil), a tak se cítil trochu hloupě. Sednul si na krajíček pohovky a ruce složil do klína, aby aspoň nějak zakryl svou nahotu.

Snape mezitím dokončil svou práci. Vytáhl ze zásuvky mast a k tomu i nějaký roztok v lahvičce. Obojí postavil vedle pohovky a – jako obvykle – si vyhrnul rukávy, aby si je nezamastil.
Harry si už bez říkání lehnul s rukama pod hlavou.
„Hm…,“ zamručel profesor. (A Harry si všiml – vlastně poprvé – jak hebké dlaně má.) „…Zdá se to být docela nadějné.“
„Opravdu?“ vyhrkl Harry, ale vzápětí se ztišil, protože Snape neměl rád, když ho někdo přerušoval.

Potom následovalo obvyklé mazání. Snape mu navíc jakýmsi roztokem potřel varlata. Přesněji řečeno tam, kde měly být. Zatím to spíš vypadalo na vlhký, prázdný pytlík, který se mu lepil ke stehnu. ‚Trpělivost‘, opakoval si po Snapeovi pro sebe Harry. ‚Všechno bude!‘ A v duchu se usmíval. V tu chvíli se však stalo něco strašného: Zatímco se Snape věnoval jeho nedokonalému tělu, pocítil Harry znovu to slastné mravenčení… A s hrůzou sledoval, jak se jeho pohlavní úd začíná napřimovat.

„Ale, ale – Pottere, není třeba se u toho tak vzrušovat!“ ušklíbl se a jemně ho popleskal po stehně.
Harry se zastyděl až do morku kostí. …A zrudnul.
„Nejde o nic jiného než o odborné ošetření…,“ řekl stroze Snape.
„Oh… já… omlouvám se!“
„Nic se nestalo. Chápu, že ve svém věku ještě nemůžete mít své tělo pod kontrolou,“ zkonstatoval profesor a usmál se. -Usmál se?!!
„Doufám, že se to co nejdřív naučím,“ vykoktal Harry namáhavě. V hrdle mu úplně vyschlo. Co to s ním jenom dělá! Netušil, že profesor Snape právě svádí těžký vnitřní boj se sebou samým…

„Přijďte zase zítra ráno – a nezapomeňte – větrat!!“
„Ano. Totiž… pokusím se. Díky.“ Nevěděl, proč to vlastně řekl – jenom měl pocit, že by měl.


Sotva za Harrym zapadly dveře, odebral se Severus Snape do svých pokojů, protože už byl nesmírně unavený a krom toho musel vyřídit jednu velice neodbytnou záležitost. Svlékl se, ale nezapomněl svůj hábit pečlivě pověsit. Rozhodl se, že si dá koupel až po tom. Před tím se uvelebil na posteli a myslel na právě uplynulý večer…
Děkoval bohům, že se dokázal ovládnout až do poslední chvíle a nemusel si tak před Potterem lhát do kapsy.


Na sobotu se Harry těšil nejvíc. Mohl se vyspat, do kolika chtěl – jenom když přišel moc pozdě k snídani, nic na něj nezbylo…
Slastně se protáhl ve své posteli s nebesy a první, co udělal – sotva si nasadil brýle – bylo, že mrknul pod peřinu, zda už mu konečně sestoupila varlata. Trochu mrzutý, že ještě nikoliv, vstal a zamířil do koupelny.
Po ranní očistě šel ke Snapeovi, který mu poskytl další várku podpůrné léčby a trochu té neškodné něhy…


Severus seděl za svým stolem – jen v županu a po pravdě řečeno neočekával Pottera tak brzy. Nicméně když už přišel, pozval ho dovnitř a Harry si s nečekanou důvěrou lehl na pohovku.

Snape se k němu – stále jen v županu – naklonil a ohmatával ho. „Myslím, že už co nevidět sestoupí…,“ zamumlal.
Harry ho lačně sledoval. ‚Kéž by!‘ pomyslel si zbožně a potlačil povzdech.
A zatímco profesor prováděl svůj „rituál“, Harry si ho po straně prohlížel. Vypracovaná stehna i paže byly úplně hedvábné – jak se o ně mimoděk otřel. Zpod brokátového županu byla vidět svalnatá, hladká hruď a Harrymu se při pohledu do stínu leskle černého brokátu zrychloval dech. Když si Snape sednul ve správném úhlu, prosvítaly v dolním výstřihu volné bílé trenky… Na jejich výplň se Harry ani neopovážil pomyslet, protože by to určitě dopadlo jako minule, ne-li hůř!
Pak jen dál sledoval svého profesora, jak se ho dotýkal a došlo mu, že v životě ještě neprožil něco tak příjemného. Přemýšlel, zda by to na něj působilo stejně, kdyby ho masírovala například Cho… a došel k názoru, že by se před ní vůbec nesvlékl a ze všeho nejspíš by utekl. Zavřel oči. Dnes to Snape nějak protáhl – ale co Harry ví o léčitelství?! Vždyť říkal, že mu co nevidět klesnou (už aby to bylo!) a třeba tomu tak pomáhá. ‚Co když je mu to taky příjemné, dotýkat se mě…?‘ Ale pak Harry tuto myšlenku zavrhl. ‚Bere mě jenom jako obtížného studenta, nic víc!!‘

„…Určitě?“ otázal se Harry sám sebe nevědomky nahlas.
„Prosím?“ zeptal se Snape, který myslel, že je to určeno jemu.
„Já… nic. Jen si tak mluvím pro sebe,“ zamumlal hoch a pomyslil si: ‚Teď mě bude mít za úplného pitomce, který navíc mluví sám se sebou!‘
„Občas se mi to taky stane…,“ pousmál se profesor, když skončil s masáží.

Utíral si ruce do ručníku a Harrymu neušlo, jak pečlivý je každý jeho úkon. ‚Zajímalo by mě, zdali je tak pečlivý i v sexu‘.
Snape se na něj zadíval, jakoby jeho myšlenku „slyšel“ a Harry se musel začít znovu červenat. ‚Jestli umí číst myšlenky, tak jsem mrtvý!!‘
Ale Snape se jen nepatrně usmál a řekl. „Jsem strašný puntičkář. Každý detail je pro mě hrozně důležitý. I taková hloupost, jako setřít si zcela neškodnou mast…“
Harry sklopil oči.
„…Proto rozumím lektvarům,“ řekl prostě.
„A proto já jim neporozumím nikdy,“ dokončil smutně Harry a bylo mu pro tuto chvíli dost líto, že za to, co pro něj Snape dělá, se mu nedokáže odvděčit ani tím, že bude dobrý v lektvarech…
„V tom to není. Vy byste jim rozumět mohl, ale jste lajdák!“ A v očích mu zablýskalo.
„Možná ano. Jen potřebuji víc času, aby mi je někdo vysvětlil…“
„Proč jste mi o tom nikdy neřekl?“
„Bál jsem se,“ přiznal poctivě Harry tichým hláskem.
„Myslel jsem, že nebelvírští se nebojí ničeho!“
„Neřekl bych…,“ povzdechl si Potter. „Když jsem se před čtyřmi měsíci utkal s Voldemortem, nebyl jsem statečný ani trochu.“
Snape se ušklíbl a vysadil si Harryho na klín. „Ale ano, můj malý hrdino! Byl jste statečnější než leckteří dospělí čarodějové. Alespoň to si myslí Brumbál. Moje mínění je, že jste měl víc štěstí než rozumu.“
Harry sklopil hlavu. Opravdu si tehdy nepřipadal… -Sedí Snapeovi na klíně?! On?
Profesor si jeho rozpaků vůbec nevšímal a své štíhlé ruce měl obtočené kolem Harryho pasu.
‚Zdá se mi to?‘ Zřetelně pod zadkem cítil tvrdnoucí bouli v Severusově klíně…
Teď sklopil pohled on. Zřejmě to taky vycítil… Harry nevěděl, co má dělat. Chvíli setrval, protože ve svém životě nezažil příjemnější chvíli, než byla tato. Chvíle, kdy ho objímaly něčí pevné paže. Kdy se cítil absolutně v bezpečí. Chvíle, kdy poznal, že ho někdo (svým způsobem) má rád…
Přesto seskočil – snad ho vyděsilo, že to přišlo tak rychle. Snape ho nezdržoval. Seděl na své pohovce a díval se, jak odchází.
„Tak večer…?“ řekl Harry trochu rozechvěle, když bral za kliku.
Severus přikývl.


Na snídani přišel pozdě – zbyla jenom ovesná kaše. Nandal si do misky a rozhlédl se po svých kamarádech, kteří tu naštěstí nebyli. Stejně by nevěděl, jak jim to má vysvětlit… Nedovedl to vysvětlit ani sobě. Prostě to zčistajasna přišlo – přesně jako ten příslovečný blesk z čistého nebe. Jak se to vůbec stalo? V jednu chvíli Snapea k smrti nenáviděl, …a v té další už do něj byl bezmála zamilovaný. No – to je silné slovo, ale rozhodně mu teď byl mnohem sympatičtější. Už to nebyl netvor z hlubin… Poznal, že je člověk jako on – jenom to hrozně skrývá. Musí přece hrát dokonalého smrtijeda! Proto nadržuje Malfoyovi – vždyť s jeho otcem je takříkajíc jedna ruka (…jenom ruka?). ‚A já to celé ty roky nechápal!! Vždyť mě tím vlastně chrání…!‘

Harry vyskočil od stolu a seběhl do sklepení. Vrazil do Snapeova kabinetu (bez zaklepání – na to prostě nebyl čas) a rovnou k němu.
Profesor opět seděl za svým masivním stolem a četl nějakou knihu. „Zase vy?! Copak vás nikdy nenaučím slušnému chování?“ povzdechl si.
Harry ale na nějaké formality neměl čas. Musel říct, co musel… Přihrnul se ke Snapeovi a – dřív než si to rozmyslí – mu dal pusu na tvář. „Děkuju. …Za všechno!“ zašeptal a vyběhl ven.
Severusovi stačily tři dlouhé kroky, aby stanul ve dveřích. A pozoroval běžícího chlapce, dokud nezmizel na schodišti.


Profesor Snape jinak celý den nevystrčil nos ze své pracovny. Ostatně – venku pršelo a bylo tak mnohem příjemnější trávit volný den poleháváním s knížkou a lahví brandy, než se někam v tom nečase plahočit. Čekal na večer…

Neobtěžoval se oblékat – zůstal v županu celý den. Odpoledne testoval nějaké vzorky, spíš aby si udělal na stole pořádek než pro co jiného a celý den ho nikdo ani nezahlédl. Jídlo si nechal přinést také do kabinetu. Když se schylovalo k večeru, přišel Potter. Tentokrát slušně zaklepal a profesor měl co dělat, aby zůstal chladným.
Když začal s obvyklou kúrou, nepromluvil přitom ani slovo. Potter se na něj díval s tichým obdivem. Alespoň doufal, že v tom nebylo nic víc…

Harrymu se líbilo, že je profesor oblečený v tom županu, který mu tolik slušel. Mohl tak obdivovat jeho mužné tvary – a když se nad něj nahnul, Harry spatřil, že pod tím županem vůbec nic nemá. Snape jeho pohled zaregistroval a přitáhl si župan úžeji k tělu.
„Prosím, …nechte to tak,“ požádal ho Harry a sklopil oči.
Snape se usmál a pásek lehce povolil. Ne moc, ale Harrymu to stačilo. Tohle bylo spíš tušené než viděné…
Když už chtěl profesor s masáží skončit, Harry ho stydlivě vzal za ruku. Rád by mu řekl, aby pokračoval, protože je mu příjemné, když se ho dotýká, ale netroufl si. Takže ho jenom držel za ruku a připadal si jako hlupák.

„Běžte si lehnout, Pottere. Určitě se potřebujete vyspat – dohnat ten týden ve škole a tak…“
Ale Harry zavrtěl hlavou a zkusil zaprosit: „Když mně se ještě nechce!“
„A co se vám chce?!“ zeptal se Snape se zdviženým obočím.
„Zůstat tady…,“ špitl Harry.
„Zůstat?“
„Nebudu překážet… Umím být užitečný.“
„Co byste chtěl doopravdy?“ zeptal se Snape a upřeně se na něj díval.
„Já… já bych chtěl zůstat tady …s vámi.“ A sklopil oči.
Profesor ho vzal za bradu. „Se mnou? …A proč?“

Harry neodpověděl a opřel si hlavu o Snapeovu hruď. Doufal, že tím bude vše vyřčeno. Severus ho pohladil po vlasech.
„Já ale nebudu dělat nic zajímavého. Jsem unavený člověk – dodělám svou práci, vypiju si šálek čaje a půjdu si lehnout…“
„A můžu vám pomáhat?“
„Když chcete – tamhle v koutě mám nějaké staré vzorky, tak je roztřiďte.“
„Dobře,“ přikývl Harry a stále nahý šel po své práci.
Snape pozoroval jeho malý pevný zadeček, když se skláněl nad bedýnkou s lektvary a snažil se je seřadit, jak patřily… Proti své vůli ucítil, že má zase erekci. Raději se začal věnovat opravování domácích úloh.

Harry potřeboval nějak upoutat profesorovu pozornost a když to nešlo jinak, zůstal aspoň svlečený, aby se na něj musel dívat… Snape nic neříkal. Sklonil se nad úkoly a vůbec si ho nevšímal.
„Pane? …Kam je chcete?“ zeptal se ho Harry, když byl hotov.
Snape konečně vzhlédl od své práce a pohlédl na Harryho odhalený klín. „Nechte …mi to na stole.“ Pak složil do desek opravené domácí úkoly. „Není vám trochu zima?“
Harry přisvědčil.
„A dal byste si šálek čaje?“
„Rád…“
„Tak se oblékněte a půjdeme ke mně.“
Pak Snape vstal a otevřel taková napůl tajná dvířka, skrytá v táflování a pobídnul hocha, aby vešel.

Harry stydlivě vkročil do Snapeova výsostného teritoria a rozhlédl se. ‚Tady určitě ještě nikdy žádný student nebyl.‘ Snape ho vyzval, aby si sedl do jednoho z pohodlných tmavě červených ušáků, které přímo vybízely ke troše toho poválení…
Chlapec ale pořád stál na místě.
„Nebo byste si mi radši sednul na klín…?“ zeptal se ho Severus a vyčaroval konev čaje.
Harry přikývl, vyšplhal Snapeovi na klín a zády se opřel o jeho teplou hruď. Usrkl trochu čaje, který mu Snape nalil do šálku.

Snape zívl do dlaně a řekl, že je nějak unavený. „Myslím, že si půjdu lehnout…“ Pak postavil Harryho na zem, nechal ho v pokoji samotného a šel si napustit vanu. Ještě na něj houknul z koupelny: „Jestli máte chuť, jsou tam někde sušenky!“ A začal se svlékat.

Harry to nevydržel a šel za ním. Snape už byl ve vaně. Ležel natažený se zavřenýma očima a vypadal, že vůbec nic nevnímá… ‚Možná, že usnul,‘ napadlo Harryho a přiblížil se ještě o krok. Nakonec si svlékl hábit, vklouzl tiše do vany za ním. Stydlivě se Snapea dotkl.

Otevřel oči. Natáhl k Harrymu ruku a sundal mu brýle. Odložil je na hranu vany, chvíli se probíral jeho uhlově černými vlasy, a pak si ten zpola dětský obličejík přitáhl k sobě a začal ho vášnivě líbat. Když se Harry rozpálil a chtěl ho v tom napodobit, Severus se zamračil a položil mu prsty na ústa. „To stačí…“
Harry se rozpustile zasmál a překonal pokušení kousnout ho do prstu. Byl si jistý, že by za to od Snapea dostal na holou. Přemýšlel, jestli by mu to vadilo.
„Pojď ven – voda už moc vystydla, ať neprochladneš.“

Harry vstal jako malá Venuše z mořské pěny a Snape se na jeho vlhce se lesknoucí tělo nemohl vynadívat…
„Podej mi ručník,“ přikázal mu a otočil se, aby na něj moc nezíral. Když se dosucha utřel, hodil na sebe svůj černý župan. „…A do postele!“
Harry se nedal dvakrát pobízet a skočil do Snapeovy široké postele s nebesy.
Severus za sebou zatáhl závěsy, aktivoval všechna ochranná zaklínadla a oblékl si noční košili. Župan zůstal ležet na zemi tam, kde ho ze sebe shodil. Podíval se po svém návštěvníkovi, který ležel zachumlaný do přikrývek a všechno pozoroval. „Chceš půjčit nějakou košili?“ zeptal se ho.
Harry zavrtěl hlavou.
„Nebude ti zima…?“
„Ne, když budete u mě,“ zašeptal.
„Vydrž – jen zhasnu,“ řekl Severus a naposledy mávl hůlkou. Místnost se ponořila do temnoty, jen u postele svítila jediná osamělá svíčka. Pak se přitulil ke svému hostu.

Harry ho objal kolem pasu a zvědavě sjel rukou dolů…
„Nebuď zvědavý!“
„Severusi…,“ oslovil ho stydlivě Harry, „…prosím!“
„Nech mě spát,“ zamumlal profesor a uchopil jeho nenechavou ruku do své.
„Proč musíš právě teď spát?!“
„…Protože jsem unavený! Ráno se ti budu věnovat, ano? A teď už spi.“
„Hm…,“ zamumlal rozmrzele Harry a olízl mu ucho.
„A dost!!“ vykřikl Severus. „Jestli okamžitě nezalezeš a neusneš, tak tě vyhodím!“
Harry ještě trochu pofňukával, ale nakonec mu nezbylo, než se zařídit podle Severuse a pokusit se usnout.


Ráno Snapea vzbudil nadšený výskot. První, co uviděl, byl Harryho šťastný úsměv. Ze samé radosti se v posteli stavěl na hlavu.
„Co se děje…?“ zeptal se ho opatrně, protože se domníval, že chlapci patrně přeskočilo.
„Podívej!!“ ukázal mu hrdě. „Konečně se to povedlo!“
Severus si protřel oči a zaostřil na Harryho rozkrok. Výsledkem byly malé, hezké, zarudlé kouličky – přesně tam, kde mají být. „Tak to ti k nim blahopřeji…,“ poznamenal s potutelným úsměvem.
„Díky,“ zašeptal šťastně Harry a nabídl mu svá růžová ústa k polibku. „Ale nemyslíš, že jsou moc malé?“ řekl ustaraně.
„Vyrostou,“ ujistil ho Severus.
„V to doufám,“ ušklíbl se Harry a slastně se otřel o ty Snapeovy…

Konec