Neříkej, že mě znáš

 

Autor: D.J. Orlovský
Námět: Věra Oravová
Hlavní postavy: Severus Snape/ Amy; Harry Potter
Shrnutí: Vše má své hranice i nenávist. Existuje však něco, co by dokázalo sblížit Severuse Snapea a Harryho Pottera? Čím by to muselo být vykoupeno?
Poznámka: Dopsáno v roce 2006

Neříkej, že mě znáš

Lampa před domem s tichým prasknutím zhasla a okolí se ponořilo do tmy. Byla vlahá, letní noc. Do půlnoci zbývalo sotva pár minut. Avšak v čísle popisném 4 se v jednom okně stále svítilo. Někdo zjevně tady v Zobí ulici nemohl spát.
Harry Potter, hubený, brýlatý, na pohled docela obyčejný chlapec, seděl za stolem a prohlížel si už celou věčnost fotky svých rodičů a Siriuse. Cítil v sobě strašlivou prázdnotu. Chvílemi se sám sebe ptal, proč by měl pokračovat v tom nesmyslném boji proti lordu Voldemortovi, když už vlastně nic nemá. Přišel o rodiče i o kmotra. Zbyli mu jen teta a strýc, kteří se tohle léto k němu chovali, jako by měl prašivinu. Nikdo s ním nepromluvil, nikdo se o něj nestaral, drželi se od něj, co nejdál. Nic nemusel, nic mu nenakazovali, ale taky s ním neztratili ani jediné slovíčko. A ta prázdnota v jeho srdci jen rostla. Pravda Ron, Hermiona i Hagrid mu psali takřka denně. George a Fred mu poslali svůj poslední vynález kousací pergamen na domácí úkoly, zaručeně pokouše neoblíbeného profesora, a vylepšenou verzi žertovné hůlky. Byl jim vděčný, jak se mu snaží všichni léto zpříjemnit. Nejvíc se těšil, až pojede k Ronovi. Sejde se tam i s Hermionou a na chvíli snad zapomene na svou bolest. Ale pořád ještě musel vydržet tady u Dursleyových celé tři dny. Harry s povzdechem vytáhl učebnici lektvarů, pergamen, brk a kalamář. Rozhodl se, že udělá aspoň něco užitečného a sepíše domácí úkol z lektvarů – tří svitkovou slohovou práci o posilujících lektvarech. Otevřel knihu a tiše Snapea proklel. Kapitola Posilující lektvary a jak na ně by sama o sobě vydala na jednu knihu. Harry zavřel učebnici a začal přemýšlet o Snapeovi. O tom vředu lidstva, o tom bezpáteřním, bezcharakterním hadovi, kterého museli nenávidět úplně všichni. Harrymu působilo podivné, zvrácené potěšení představovat si, že by Voldemort zjistil, že Snape je zrádce. Co by mu asi udělal? Přemítal Harry. Zabil by ho, určitě ano. Ale nejdřív by ho mučil, rozhodně. Cruciatus jako předkrm. Nebo co takhle starý dobrý bič? Rozpálené železo by taky nebylo k zahození, obzvláště kdyby se vrazilo do jistých choulostivých partií. Harry si představoval, jak by asi Snape ječel. Bože, jak toho chlapa nenáviděl. Klidně by mu to do běla rozžhavené železo vrazil mezi nohy sám.
„ Ne, to není správné,“ zašeptal Harry do ticha svého pokoje a zaplašil takové myšlenky. Dobře věděl, že by to neudělal. Harry si vzpomněl na to, co viděl ve Snapeově myslánce a pocit prázdnoty v jeho srdci se opět zvětšil. Styděl se za svého otce a mohl se jen utěšovat tím, že kdyby se nezměnil, jeho matka by si ho nikdy nevzala. 
S tichým povzdechem znovu otevřel učebnici a začal číst. Ale ta titěrná písmenka mu poskakovala před očima. Zadíval se z okna ven. 
„ Proč já? Na světě je šest miliard lidí. Proč se něco takového muselo stát zrovna mě? Já se nikoho neprosil být vyvolený. Já chci jen mít rodinu a přátele. Nikomu jsem přece nic neudělal,“ postěžoval si Harry hvězdám, ale ty byly jeho neštěstí vzdálené a lhostejné k jeho problémům.
Jak Harry záviděl Ronovi a Hermioně. Jeho dva nejlepší kamarádi nemuseli nést to břímě, které místy hrozilo, že Harryho rozdrtí. Být vyvolený je prokletí nikoli čest. Byl přece docela normální kluk. Nepovažoval se za nijak pohledného, ale taky si o sobě nemyslel, že by byl ošklivý. Prostě docela normální kluk. Harry odsunul učebnici stranou a znovu otevřel album s fotografiemi.
„ Siriusi,“ zašeptal Harry, jako by zkoušel, jak mu to jméno půjde vyslovovat teď, když je Sirius pryč, „ bez tebe…jsem tak sám,“ povzdechnul si.
„ Ale já nejsem sám,“ utěšoval se Harry, „ ještě je tu Ron a Hermiona a Lupin a Brumbál a…a…,“ Harry zavřel oči a zavrtěl hlavou. Nikdo nemohl zaplnit tu prázdnotu, která po Siriusovi zbyla. Jako by mu někdo vyrval kus srdce a zůstal krvácející kráter, který nelze vyplnit žádným slovem útěchy, žádným jiným člověkem.
Čím déle Harry přemýšlel nad tím, co se stalo, co mu Brumbál řekl, a co ho možná ještě čeká, tím v něm jen prázdno rostlo. Jak by on mohl zabít Voldemorta, když to ani kletba Avada kevadra nedokázala? Že prý má větší moc než Voldemort? Jak by mohl? Jak by jeho srdce mohlo? A kolik bolesti ještě bude muset vytrpět? Stojí to vůbec za to? I kdyby Voldemorta porazil, co z toho bude mít? Zůstal sám. Sám. Sám…

Pod rozbitou lampou se mihlo několik letmých stínů. A noc jako by ztichla ještě víc. Zatímco se Harry Potter utápěl ve své bolesti, stahovala se kolem domu, kterému říkal domov, oprátka. Zlo má dlouhé ruce a dosáhne jimi velice daleko. A když se ty ruce kolem něčeho sevřou, rozdrtí to na prach. 
Harry vstal od stolu a došel k oknu. Vnímal, že už není stejný jako dřív. Pod tíhou zkušeností a ztrát se chlapec stával mužem, ač mu ještě nebylo ani šestnáct let. Venku na chodníku se cosi zalesklo. Harry odhrnul záclonu a strnul. U nefungující lampy stála postava. V kápi a bílé masce připomínala smrtku. Ne, bylo to něco horšího než smrt, byl to Smrtijed. Harry couvl od okna a do něčeho narazil. Ne do někoho! Otočil se a oči se mu doširoka rozevřely hrůzou. Smrtijedi tady?! V Zobí ulici?! To bylo snad ještě horší než mozkomorové! Harryho pohled padl na stůl, kam odložil svoji hůlku.
„ Hledáte tohle, pane Potter?“ otázal se Lucius Malfoy a v ruce svíral Harryho hůlku.
Harry čekal, že bude mít strach, ale po prvním záchvatu hrůzy a paniky naplnila jeho mysl podivně chladná, racionální rozvaha. 
„ Opět se setkávááááááuuuu!“ zavyl Lucius Malfoy a klesl na kolena, ocelově šedé oči plné bolesti, když ho Harryho koleno nekompromisně zasáhlo mezi nohy. Tohle tedy Malfoy nečekal. 
Vlastně Harry sám byl sebou překvapen. Ale neměl čas o tom přemýšlet. Sebral svoji hůlku, kterou Malfoy upustil, a vyběhl z pokoje. Seběhl po schodech. Už na něj čekali. Stáli tam jako démoni v černých kápích a bělostných maskách. Jejich oči probodávaly Harryho zlověstnými pohledy. Harry sevřel svoji hůlku tak pevně, až mu zbělely klouby na ruce.
„ Pojďte sem, pane Pottere, prosím. Nedělejte zbytečné problémy,“ vyzval ho vysoký Smrtijed klidně.
Harry rázně zavrtěl hlavou a pohlédl ven na ulici.
„ Zbytečně hledáte své přátele. Nikdo vám na pomoc nepřijde. Jestli jeden moták a jedna mladičká bystrozorka jsou veškerá ochrana, kterou vám Brumbál může poskytnout, pak je to velice smutné.
Tonksová, blesklo Harrymu hlavou. Žaludek se mu sevřel. 
„ Co jste s ní udělali!“ vyštěkl Harry.
„ To není vaše starost!“ ozvalo se za Harrymu za zády naštvaně. Malfoy pomalu scházel ze schodů a jednou rukou si stále tiskl slabiny.
Malfoy vrazil do Harryho a ten spadl ze schodů k nohám dvou Smrtijedů, kteří ho pevně uchopili a vytáhli na nohy. 
„ Tohle si vezmu, když dovolíte,“ ušklíbl se pod maskou ten vysoký Smrtijed a vzal Harrymu hůlku.
„ Vyveďte ho ven,“ nařídil Malfoy.
„ A ti mudlové?“ otázal se jeden ze Smrtijedů.
„ Zabít,“ opáčil Malfoy tvrdě.
Harry ztuhl a bez odporu se nechal téměř vyvléct ven. Nikdy neměl Dursleyovi rád, ale…
„ NÉÉ!“ zaječel najednou Harry a začal sebou zmítat jako šílený. 
„ Silencio!“ zavrčel Malfoy a Harry jen několikrát naprázdno otevřel pusu jako kapr, „ lepší,“ pokýval hlavou Malfoy.
Harry se vzpouzel, ale nebylo mu to nic platné. Surově s ním smýkli a vyhodili ho na trávník. Vzápětí oba Smrtijedi klesli mrtví k zemi.
„ V pořádku, Harry?“ zeptala se Tonksová, mávla hůlkou, aby zrušila kouzlo, a pomohla Harrymu vstát.
„ Já, já už myslel, že…že…,“
„ Musíme pryč, Harry.“
„ Ale…oni je…oni je zabijí! Musíme jim…,“ než to Harry mohl doříct, vyšlehly z oken domu plameny a olízly stavbu. Černý magický oheň stravoval vše od dřeva po kámen. Harry se chtěl rozeběhnout k domu, ale Tonksová ho pevně vzala za ruku.
„ Harry, je pozdě. Musíme jít!“
„ NE! NE!!!“ Harry se zmítal v jejím sevření. Na ulici se pomalu objevovali Smrtijedi. Kráčeli k nim zvolna a beze spěchu.
Střecha domu se propadla a nad hořícími troskami se objevilo Znamení zla. Lehce se mihotalo ve vzduchu a odráželo záři plamenů. Děsivé a zlověstné ve své mlčenlivosti.
„ No tak, děvče, dej nám toho kluka. O tebe nám nejde. Můžeš jít. Zachraň si život, dokud je čas,“ vyzval Tonksovou ten vysoký Smrtijed. 
Harry se nemohl zbavit pocitu, že to je určitě Snape. A teď se dobře baví ten zrádce jeden, ta proradná krysa! 
Tonksová ustupovala a táhla Harryho sebou. Harry se snažil vyškubnout z jejího sevření. Po tvářích mu stékaly slzy a jeho mysl doslova hořela vztekem a touhou po pomstě.
„ Harry, přestaň!“
Harry se trochu uklidnil. Jako by ho hlas Tonksové vrátil nohama na zem.
„ Co teď?“ špitl Harry a utřel si slzy, které mu máčely tvář.
„ Nemám tušení. Je jich moc,“ odvětila Tonksová.
Smrtijedi nepospíchali. Měli dost času. Jejich kořist byla zahnaná do kouta a neměla kam utéct.
Harry už začínal ztrácet naději. Na okamžik dokonce pocítil radost. Zabijí ho. Setká se se Siriusem a s rodiči a… Harry potřásl hlavou. Takové nesmysly! Nedá se bez boje! Harry se už chystal na nejbližšího Smrtijeda zaútočit, když se v Zobí ulici objevil patrový zájezdový autobus a se skřípěním brzd zastavil jen kousek od Smrtijedů. Řidič se vyklonil z okýnka a začal nadávat řečí, které Harry nerozuměl. Na tom teď nezáleželo. Smrtijedi zaváhali a to Harrymu s Tonksovou poskytlo dost času k ústupu. Harry si ještě ohlédl a na zádi autobusu si stihl přečíst jedno jediné slovo - Praha. Netušil sice, co to znamená, ale ať už ti lidé byli odkudkoli, objevili se právě včas.
„ Za nimi, pitomci! Nebo nám utečou!“ vyštěkl Malfoy a rozběhl se ulicí za Potterem a Tonksovou. Smrtijedi vyrazili za uprchlíky. 

„ To bylo o fous,“ vydechl Harry, když zabočili do jedné z mnoha uliček.
„ Těm jen tak neutečeme,“ Tonksová se nejistě ohlížela.
„ Ale musíme se vrátit. Musíme pomoct…“
Tonksová položila Harrymu ruku soucitně na rameno.
„ Jsou mrtví, Harry. Už jim nepomůžeš.“
„ Ne, ne, tomu nevěřím. Třeba…třeba jsou jen zranění a potřebují…“
„ Harry, zabili je ještě dřív, než zapálili dům. Věř mi, je pro ně pozdě.“
Harry se opřel o plot a vezl se po něm na zem, kde se rozbrečel. A to si myslel, že je nemá rád. A teď byli mrtví. Mrtví! MRTVÍ! Najednou by dal cokoli za to, aby viděl zase ten Dudleyho prasečí ksichtík. Slyšel tetu Petunii a strýce Vernona. Cokoli. Jak si jen mohl myslet, že mu na nich vůbec nezáleží? A teď byli mrtví a on…zůstal sám. Úplně sám! Už nemá nikoho! Kam půjde? Co bude dělat? Kde bude bydlet? Je úplně sám!!! SÁM!!!!
„ Harry, pojď. Musíme jít. Už nemůžeme nic dělat.“
„ Já nemám kam jít,“ vzlykl Harry.
„ Půjdeme za Brumbálem. On už si bude vědět rady.“
„ Nemám kam jít. Nemám už nic,“ opakoval Harry jako v transu.

*****

Paní Weasleyová za sebou tiše zavřela dveře a s povzdechem zamířila do kuchyně.
„ Jak je mu?“ byla první otázka, kterou jí položili.
„ Spí. Chudinka, je toho na něj příliš. Tohle si ten kluk nezasloužil,“ bědovala paní Weasleyová.
„ Jak se vlastně Smrtijedi dostali do Zobí ulice?“ zamračil se Lupin, „ neměl být Harry neustále pod dohledem?“
„ Najednou se tam přemístili. Někdo mě ze zadu omráčil. Bylo jich jako much,“ hájila se tiše Tonksová.
„ Vás nikdo neviní,“ ujistila ji paní Weasleyová.
„ Mě víc znepokojuje, proč se tam objevili,“ ozval se Moody, „ Voldemort se snaží aktivity svých Smrtijedů co nejvíce utajit a najednou je pošle do mudlovské ulice, nechá je zlikvidovat Dursleyovi, zbořit dům i vyčarovat Znamení zla. Proč? To je přece hrozně divné. Nebo jsem jediný, komu tu něco nehraje?“
„ Myslíte na unik informací, Moody?“ zeptal se pan Weasley.
„ Jak jinak? To, že u Dursleyových byl Harry v bezpečí, dokud to byl jeho domov, víme přece jenom my. A najednou jsou ti mudlové mrtví a Harry je bez domova,“ odpověděl Moody.
„ To Snape! To on! Za všechno může on!! Je to odporná bestie!“ Harry stál jen ve slipech a tričku ve dveřích, oči měl rudé od pláče a vypadal dost zbědovaně. Jeho skelný pohled těkal z místa na místo.
„ Harry, měl bys si jít lehnout,“ paní Weasleyová ho pohladila po vlasech.
„ Snape je zrádce! Byl tam! Byl! Zabil je!“ zajíkal se Harry a třásl se.
„ Je v šoku,“ prohlásila paní Weasleyová a položila chlapci ruku na čelo, „ a má horečku.“
„ Harry, Snape tam nemohl být. V době kdy došlo k…k té věci, byl s Brumbálem,“ odkašlal si Lupin.
„ Já vím, že tam byl! Já…já…,“ Harry se znovu rozplakal. Paní Weasleyová Harryho objala.
„ Já se o něj postarám,“ ujistila paní Weasleyová Lupina, který vstával od stolu, a odvedla Harryho do pokoje.
„ Stejně je divné, že se Snape ani slůvkem nezmínil o tom, co se chystá,“ zavrčel Moody. Důvěřoval Snapeovi snad ještě méně než Harry, pokud to vůbec bylo možné.
„ Nemá přístup ke všem informacím. Myslím, že mu doopravdy nevěří, takže o tom vůbec nemusel vědět,“ prohlásil pan Weasley.
„ Ani se nedivím. Já bych Snapeovi taky nevěřil,“ ušklíbnul se Moody.
„ Ale co teď bude s Harrym? Kde bude přes prázdniny?“ pronesl Lupin pomalu.
Nastalo tíživé ticho.
„ Mohl by být u nás. Všichni ho rádi uvítáme. Může u nás bydlet, dokud bude chtít,“ navrhla paní Weasleyová.
„ Oceňuji, co děláte s Arthurem pro Harryho, ale to by bylo nebezpečné,“ ozval se nový hlas a tak všichni poznali, že Brumbál už dorazil.
Všichni se otočili ke dveřím. Brumbál vešel, zavřel za sebou a posadil se. Vypadal vyčerpaně.
„ Takže Harry přišel i o své poslední příbuzné,“ povzdechl si Brumbál.
„ Co s ním bude teď? Já bych si ho vzal k sobě, ale…“
„ Ne, Remusi, musíme ho poslat někam, kde mu nebude hrozit nebezpečí,“ zarazil Lupina Brumbál.
„ A to je kam?“ otázal se pan Weasley.
„ Někam kde ho nikdo nebude hledat. Někam kde bude daleko od toho všeho. Někam kde bude zatím v bezpečí, než pro něj najdeme nový domov. K někomu kdo je dost silný, aby ho případně ochránil.“
„ A to je kde?“ zeptal se Lupin a bylo vidět, že podle jeho mínění takové místo a člověk neexistují.
„ No, pevně doufám, že Severus bude proti – tolik,“ zašeptal Brumbál a vděčně přijal od paní Weasleyové šálek kávy. 
„ Cože? Vy ho chcete poslat…no to ho můžete rovnou naservírovat Pánu zla,“ vztekal se Moody.
„ Alastore, já Severusi Snapeovi věřím. Nikdy mi nedal jedinou záminku, abych o něm pochyboval,“ trval na svém Brumbál.
„ To Harrymu nemůžete, Brumbále, udělat! Už takhle je na tom špatně. Snape ho dorazí. Navíc pochybuji, že by na něco takového přistoupil,“ Lupin se mračil. Vůbec se mu Brumbálův návrh nezamlouval.
„ Pokud nebude Severus ochotný nechat si dočasně Harryho u sebe, nevím, kam jinam bysme ho poslali, aby byl v bezpečí. Už jsem Severusovi poslal sovu. Bude to jenom dočasné. Než tuhle situaci vyřešíme poněkud trvaleji. Zatím je to ale pro Harryho to nejlepší,“ Brumbál vypadal opravdu velice unaveně, „ situace se nám velice zkomplikovala.
„ Chudák Harry,“ zašeptala paní Weasleyová.

*****

V pokoji bylo šero. Přes těžké závěsy proniklo jen málo slunečních paprsků. Místnosti vévodila velká postel a v ní se rýsovala dvě těla něžně propletená v jeden poklidně spící celek. Na okenní tabuli důrazně zaklepala sova. Ale v pokoji se nic nepohnulo. Sova netrpělivě zaklepala znovu. V posteli se jedno tělo zavrtělo a mladá žena otevřela oči. Sova zaklepala znovu a důrazně zahoukala. Žena si prohrábla dlouhé hnědé vlasy a opatrně vyklouzla z obětí černovlasého muže. Oblékla si župan a šla sově otevřít. Odvázala zvířeti z nohy dopis a přivřela za odlétajícím ptákem okno. Obrátila obálku v ruce. Byla zapečetěná rudým voskem a do vosku byl obtisknut znak Bradavické školy čar a kouzel. Žena položila dopis na noční stolek, svlékla si župan a vklouzla zpátky do postele, přitiskla se ke svému příteli a jemně ho políbila na tvář.
„ Hm?“
„ Vstávej, miláčku, přišel ti dopis z Bradavic.“
„ Hm.“
„ Ty si to nepřečteš? Může to být důležité.“
Severus Snape otevřel oči a podíval se na Amy. Usmála se tím svým rozkošně okouzlujícím úsměvem.
„ Od Brumbála chodí jen důležité zprávy,“ poznamenal Severus a přitáhl si Amy k sobě.
„ Tak bys si to měl přečíst, ne?“ 
„ Času dost,“ zašeptal Severus a políbil ji.
Amy opětovala jeho vášnivý polibek. Žádný chlap v jejím životě se nemohl Severusovi vyrovnat. A žádný neuměl tak líbat!
„ Já myslím, že bys to měl otevřít hned.“
„ Víš, že po ránu jsi nejkrásnější?“ Severus nevypadal, že by ho dopis od Brumbála jakkoli zajímal. Víc ho zajímalo to hebké tělo v jeho náručí.
„ A to ti mám věřit?“ usmála se Amy a slastně přivírala oči, když jeho rty putovaly po jejím krku. Jemně jí kousnul.
„ Chci tě,“ zašeptal jí Severus do ucha, „ hned teď. Toužím po tobě.“
„ Severusi, ten dopis…och,“ vzdychla Amy. Severus byl rozhodně velice dobrý milenec a věděl, jak zacházet se ženou. Amy přejížděla rukama po jeho zádech, po těch pevných svalech. Byl to nádherný muž a byl celý její. Rychle zapomněla na dopis, v kterém mohlo být něco naléhavého. Vnímala jen jeho rty, ruce, jeho dech…
Amy se schoulila Severusovi v náručí. Kdyby byla kočka, asi by teď spokojeně předla. Severus zabořil tvář do jejích vlasů a vychutnával si její vůni, její hebkou kůži, její přítomnost. Severus Snape chránil svoje soukromí velice důsledně. Kromě Brumbála neměl z jeho kolegů nikdo ani potuchy o jeho osobním životě. Občas to vypadalo, že ani snad žádný nemá. Přesně tak to Severusovi vyhovovalo. Byl přesvědčen, že jeho soukromí je čistě jeho věc a nikomu do toho nic není. Obzvláště ne studentům! Kdyby dovolil, aby někdo v Bradavicích věděl příliš, věděla by to do týdne celá škola. A o to tedy nestál. Zkazilo by mu to u studentů pověst přísného a téměř nelidského profesora. Bylo jednoduší, když se vás studenti báli. Ať se mě bojí, ať mě nenávidí, hlavně že mě poslouchají a učí se. To bylo heslo, kterým se Severus řídil. Ale přes to všechno byl Severus Snape především člověk. Měl stejné pocity, přání a touhy jako každý jiný normální muž. Jenom o nich prostě každému nevykládal na potkání. Získat si jeho důvěru bylo velice těžké, ale Amy by každému potvrdila, že to stojí za to, mít s ním tu trpělivost. Stejně hluboce, jak uměl nenávidět, uměl i milovat. Nebyl povrchní, jak by se mohlo zdát. Neměl sklony k nevěře, ačkoli to o něm mnozí tvrdili. Byl ješitný, arogantní, panovačný, tvrdohlavý, ale když chtěl uměl být okouzlující, ohleduplný, citlivý a dokonce i něžný. Severus Snape prostě po první pohled „klamal tělem“. Nebyl vůbec takový, jak by se mohlo zdát. Jen si nepustil každého k tělu. Amy trvalo šest let, než si získala jeho náklonnost a další rok než ho přesvědčila o tom, že ho doopravdy miluje, že nejde o žádný holčičí rozmar, ale opravdový cit. A nikdy za tu dobu, co spolu žili, nelitovala svého rozhodnutí, že si vybrala právě Severuse Snapea za svého životního partnera. 
„ Severusi, měl bys ten dopis konečně otevřít.“
„ Accio dopis,“ a dopis vklouzl Severusovi do natažené ruky.
Severus rozlomil pečeť a začal číst.

Severusi,
doufám, že si užíváš zasloužené volno a nejsem rád, že tě takhle musím rušit. Vím, že jsem ti už mockrát říkal, jak si vážím toho, co děláš pro Řád. A nerad bych, abys měl pocit, že tě poněkud využívám, když tě teď musím znovu požádat o pomoc. Jsem si vědom, že pro Řád děláš víc než ostatní a chceš mít aspoň na chvíli klid, ale je to velice důležité. Včera došlo k tragické události, která nám vše velice zkomplikovala. Smrtijedi se objevili v Zobí ulici a srovnali dům Harryho příbuzných se zemí. Znamení zla se znovu objevilo na nebi. Ty sám víš nejlépe, co to znamená. Bohužel Harryho příbuzní jsou mrtví. Harry naštěstí unikl. Musím tě, Severusi, požádat, zda bys nebyl tak laskav a nenechal si mladého Pottera na nějaký čas u sebe. Vím, co si myslíš, ale bylo by to jen dočasné, než pro něj najdeme nový domov, kde by byl v bezpečí. Je mi jasné, že ty a Amy máte vlastní plány, jak strávit léto, ale žádám tě, abys o tom s Amy promluvil a popřemýšleli jste o tom. Slibuji, že se budu snažit, aby se to co nejdříve vyřešilo. Nemám kam toho chlapce poslat, aby mu nehrozilo nebezpečí. Staré Snapeovské panství zaštiťuje dost kouzel, aby to ochránilo Harryho život, a když bude s tebou, budu vědět, že se mu nemůže nic stát. Nemohu tě do ničeho nutit, ale nikdo kromě tebe se o něj nemůže postarat lépe. Prosím tě, Severusi, udělej to pro mne. Je to opravdu jen na chvíli. Pošli mi sovu s odpovědí ještě dnes. Jsme ve velice vážné situaci, to ti jistě nemusím zdůrazňovat. Vyřiď mé pozdravy Amy i mojí omluvu, že vás takhle ruším. Kdyby to šlo jinak, nežádal bych tě o to, to přece víš.

S pozdravem 
Albus Brumbál

Severus si dopis přečetl ještě jednou a s každou další větou se mračil víc a víc. Amy ho mlčky pozorovala. Nemusel se ptát, zda je všechno v pořádku. Viděla, že není.
„ Co se stalo? Je to vážné?“ zašeptala Amy a přejela rty Severusovi po tváři, „ budeš muset…odjet?“ už si zvykla na to, že Severus občas odchází, když ho zavolají jeho povinnosti i v tu nejméně vhodnou dobu. Bolelo jí to, vždyť ho celý školní rok vídala tak málo, ale smířila se s tím. Věděla, že Severus by se práce pro Brumbála nevzdal. Albus Brumbál pro něj znamenal opravdu moc. Neznala všechny podrobnosti, ale mezi těmi dvěma bylo velice pevné pouto přátelství.
„ Nikam nepojedu. Budu s tebou. Slíbil jsem ti to přece. Celé dva měsíce se od tebe nehnu na krok,“ Severus zahodil dopis a políbil Amy na její dokonalé rty. Přesto mu na čele zůstávala ta rozčilená vráska.
„ Co je v tom dopise? Řekneš mi to?“ zeptala se Amy.
„ Nic důležitého,“ odbyl ji Severus a shrnul jí vlasy stranou, aby mohl lépe k její nádherné šíji. Byla tak krásně tvarovaná, že chvílemi chápal upíry. Taky měl vždycky chuť, zakousnout se do té sametové, hebké kůže.
„ Co si dáš k snídani?“ zeptala se Amy a prohrabovala se Severusovými černými vlasy. Byly tak černé, že se v nich odráželo i to sebemenší světlo. Spousta lidí to bez rozmyslu označila za mastné a ani se pořádně nepodívali. Ano, Severus prostě nebyl takový, jak se zdál.
„ Tebe,“ zašeptal Severus Amy do ucha.
Rozesmála se.
„ To ještě nemáš dost?“
„ Tebe se nikdy nenabažím,“ odpověděl a přejel jí špičkou jazyka po krku.
Zachvěla se a zaklonila hlavu. Jemně jí přitiskl rty na hrdlo a lehoučce jí kousnul. Pak začal klouzat rty dolů. Nevynechal ani jediný centimetr její opálené, sametová kůže.
Amy tiše zasténala. To jsou ty radosti života.

Když bylo hezky vždycky snídali na terase. Ani dnešek nebyl výjimkou. Amy na sobě měla červený župan s drakem vyšívaným zlatými nitěmi na zádech. Severus jí ho dal k jejich prvnímu výročí. Severus měl na sobě svůj černý saténový župan ke kolenům. Vypadal v něm prostě skvěle. Jenže Amy byla přesvědčená, že Severus by vypadal skvěle ve všem. Ačkoli nejlépe vypadal bez všeho.
Skřítci se činili. Snídaně byla výtečná. Od všeho něco. Amy si dnes dovolila zhřešit a dala si palačinku. Konec konců musela doplnit po tom ránu energii. Severus na sladké nebyl. Takže si dal míchaná vajíčka se slaninou a toast. Amy Severuse s oblibou pozorovala při jídle. Líbilo se jí, jak elegantně držel vidličku a jak způsobně jedl. Jeho aristokratický původ se v něm rozhodně nezapřel. 
Na stůl přiletěla sova a v zobáku držela Denního věštce. Severus našel v kapse županu peníze a zaplatil jí. Sova odletěla. Severus odložil vidličku a vzal do ruky noviny. Hned na titulní stránce stálo: Znamení zla se znovu objevilo. Dům Harryho Pottera proměněn v trosky. Severus se zamračil a odložil noviny zpátky na stůl.
„ Co je?“ zeptala se Amy starostlivě. Vždycky když se Severus takhle díval, nevěstilo to nic dobrého.
„ Nic. Buď v klidu,“ odvětil Severus, ale Amy nepřesvědčil. Už uměla číst v jeho očích a poznala, když ho něco trápilo, i když se dokonale přetvařoval.
„ Co bylo v tom dopise? Řekni mi to, Severusi.“
„ To se tě netýká. Nemusíš se tím trápit.“
„ Všechno, co se týká tebe, se týká i mě. Nezacházej se mnou jako s malou holkou.“
Severus se na Amy zadíval.
„ Nikdy jsem tě nepovažoval za malou holku…už od tvých šestnácti ne,“ řekl Severus a stále na ní upíral oči. Věkový rozdíl jedenácti let byl nepřehlédnutelný, ale nikdy s tím neměli problémy. Amy se líbili starší muži. Byla na svůj věk velice rozumná a věděla, co chce, už v jedenácti, kdy se poprvé se Severusem setkala. Občas se spolu pohádali, ale vždycky to nakonec vyřešili. Vlastně to usmiřování bylo na tom to nejkrásnější. A nebyla to vždy Amy, která nabízela smír. Severus uměl taky uznat chybu. Jeho ješitnost, panovačnost, urážlivost a tvrdohlavost se v takové chvíli prostě lámaly o hrot jeho lásky k ní.
„ Tak se mi už svěř,“ vybídla ho Amy.
„ Potter unikl útoku Smrtijedů.“
„ To je dobrá zpráva, ne?“ otázala se Amy nejistě.
„ Jeho strýc a teta nepřežili. Dům je srovnaný se zemí a na nebi se objevilo Znamení zla.“
„ Smrtijedi se k tomu veřejně přihlásili? To je dost nečekané.“
„ A nevzejde z toho nic dobrého,“ zamračil se Severus.
„ A má ten kluk kam jít? Totiž…asi už jiné příbuzné nemá, co?“
„ Ne.“
„ Co bude Brumbál dělat? Někde to dítě musí přece bydlet,“ Amy se zatvářila velice starostlivě.
„ To bylo v tom dopise. Brumbál chce, abychom…abychom si ho na čas vzali. Než pro něj najde něco jiného,“ zavrčel Severus.
„ A ty…nechceš, vid?“ zašeptala Amy.
„ Jistě že nechci!“ odsekl Severus.
„ A co ten kluk?“
„ Kašlu na něj. Nestojím o to mít Pottera na krku. Je to nevychovaný spratek bez disciplíny a úcty,“ zavrčel Severus a vztekle odstrčil talíř se svojí snídaní.
Amy mlčela a jen na Severuse upírala svoje oříškové oči. Bylo to účinnější, než kdyby se s ním hádala.
„ Já ho tu nechci,“ zdůraznil Severus.
Amy přikývla, ale pořád se na Severus tak podivně dívala. Severus to nesnášel. 
„ Potter nepřekročí práh tohoto domu! Neměli bychom ani chvíli klidu a já ho tu nechci! Nebudu se na ten jeho ksicht dívat i o svoji dovolenou,“ pokračoval Severus.
„ Jistě,“ přitakal Amy, ale její tón byl takový divný a pořád na něj hleděla tím vyčítavý pohledem.
„ Já ho tu nechci! Nesnáším ho a nenechám si otravovat tím spratkem život. Mám Potterů akorát tak dost. Nemůžu se dočkat, až příští rok školu dodělá a vypadne,“ Severus se nemohl zbavit pocitu, že Amy jeho rozhodnutí odsuzuje.
„ Já to chápu,“ řekla Amy, ale Severuse její odpověď neuspokojila.
„ Ten kluk je horší než povodeň a tornádo dohromady. Je nevychovaný a drzý a…,“ Severus se odmlčel.
„ Kam ho Brumbál pošle?“ zeptala se Amy.
„ To je mi jedno. Ať si ho vezme třeba McGonagallová. Je přece ředitelka Nebelvíru. Proč bych to měl zase schytat já. Stačilo, že jsem ho musel učit mentální magii. Je to nevděčný spratek, který si rád hraje na ublíženého. Navíc je to přecitlivělý, sentimentální hlupák.“
„ Je mu šestnáct. Jaký jsi byl ty v šestnácti, hm?“
„ Když mě bylo jako jemu, tak už jsem se dávno nechoval jako dítě,“ odsekl Severus.
„ Jistě že ne. Páchal jsi s Luciusem Malfoyem výtržnosti,“ usmála se Amy.
„ No…a jak to vůbec víš?“ zamračil se Severus.
„ Ale jednou jsi se tak trochu podřekl. Dala jsem si dohromady dvě a dvě. Vím o tobě víc, než si myslíš, Severusi Snape,“ usmívala se Amy.
„ To si jenom myslíš. Vůbec mě neznáš,“ odpověděl Severus a v očích mu laškovně jiskřilo.
„ Znám tě tak, že mě to někdy až děsí,“ hihňala se Amy. Pak zvážněla: „ Když si toho kluka nevezmeme, co s ním tedy bude?“
„ Co já vím,“ pokrčil Severus rameny.
„ Vezme si ho Brumbál?“
„ To určitě ne. Nemá čas starat se…,“ Severus se zarazil.
„ Vidíš. Potřebuje naši pomoc. Mě to nevadí. Ráda Harryho poznám. A ty bys to mohl chvíli vydržet,“ Amy rozehrála své kouzlo.
Severus se zamračil.
„ Vždyť nikdo neříká, že se s ním musíš stýkat. Je velký, zabaví se sám a my se můžeme věnovat…svým záležitostem,“ Amy se svůdně usmála, vyzula si jednu pantofli a pod stolem bosou nohou zvědavě šmátrala. 
Severus cítil, jak se mu její chodilo posouvá po noze stále výš a výš.
„ Jasně jsem řekl, že ho tu nechci,“ trval na svém Severus.
„ Severusi, prosím?“ Amy posunula svoji nohu o další kousek výš „ když budeš statečný a chvíli to vydržíš,“ Amy si provokativně olízla rty, „ odměna tě nemine.“
„ Vy jste se s Brumbálem proti mně spikli, že jo?“ zavrčel Severus, ale v koutku úst mu pohrával nepatrný úsměv.
„ Vypadá to tak,“ přitakala Amy a její bosá noha našla cíl jejího snažení.
Severus překvapeně zasténal. Na co ta holka všechno nepřišla.
„ Tak jo,“ vydechl, „ ale jenom na týden. Ani o minutu víc. Pokud do té doby nenajde Brumbál jiné řešení, tak ten kluk letí a je mi to jedno.“
Amy se rozzářila.
„ Já věděla, že tě nemiluji jen tak pro nic za nic.“
„ A já zase vím, že toho budu litovat. Vlastně…lituji toho už teď,“ zavrčel Severus, ale pak se usmál, naklonil se k ní přes stůl a řekl tím svým hlubokým, sametovým hlasem: „ Co kdybys si sundala ten župan a půjdeme si zaplavat…případně i něco…jiného?“
Amy se zvedla ze židle a její župan ji spadnul k nohám. Severus sledoval její nádherný zadeček, jak se vrtěl, když scházela po schodech z terasy k bazénu. Strašně ho ta holka vzrušovala. Sundal si župan a šel za ní. Pottera pustil z hlavy. Nebude si přece kazit takové nádherné ráno.

Zprávu, že nějaký čas stráví zatím u Snapea, přijal Harry lhostejně. Byla to jen další rána do jeho už tak rozdrásané duše. Bydlet v nějaké díře, do které se ten had Snape schovával přes léto, bylo po tom všem už jen takovou třešničkou na dortu. Kdyby mu paní Weasleyová nesbalila, snad by si sebou ani nic nevzal. Byl potom všem takový zamlklý a uzavřený. Všichni to chápali a rádi by mu pomohli, ale nebylo jak.
„ Tak a jsme tady, Harry.“
Harry vylezl z krbu, rozhlédl se a…zůstal stát s otevřenou pusou. Byli v hale s mramorovou podlahou, stěny i stop byly obložené dřevem, z haly vedlo několik chodeb, obrovské vstupní dveře a nádherné mramorové schodiště nahoru do patra se zlatým zábradlím.
„ Pěkná „díra“,“ zamumlal si pro sebe Harry.
„ Profesore Brumbála, to jsem ráda, že jste už dorazili.“
Harry zvedl hlavu. Po schodišti k nim scházela mladá žena. Byla oblečená v světle hnědých jezdeckých kalhotách a bílé halence. Byla vysoká, štíhlá, hezky opálená. Měla veselé oříškové oči a dlouhé hnědé vlasy stažené do ohnu. Byla Harrymu docela sympatická. Jen by rád věděl, co tu dělá.
„ Amy, tohle je Harry,“ představil Brumbál Harrymu tu mladou ženu.
„ Ahoj, Harry, vítám tě u nás. Říkej mi klidně Amy,“ usmála se žena na Harryho a stiskla mu ruku.
Harry na ní zíral. Vážně řekla u nás? Přemítal Harry.
„ Severus je ve stájích. Před chvíli jsme se vrátili. Bude tu hned,“ obrátila se Amy na Brumbála.“
Harryho obavy se pomalu potvrzovaly, ale pořád nechtěl věřit. To byl nesmysl.
„ Tak pojďte. Pak tě tu provedu, Harry. Taky mi trvalo pár dní, než jsem se tu vyznala. Je tu rovných pětatřicet místností. Vážně hotové bludiště. Ale plánujeme, že příští rok zbouráme východní křídlo a zvětšíme zahradu. Stejně je to tu příliš velké.“
Harry musel uznat, že vyřídilku tedy má. Mlčky následoval Amy a Brumbála a zvědavě se po tomhle paláci rozhlížel. Jestli tohle Snapeovi patřilo, tak to tedy opravdu „živořil“. Harry došel k závěru, že to Snapeovi nemůže patřit. Nejspíš to patří té čarodějce a Snape…tu jen obtěžuje. Proč tu ale takového červa trpí?
Amy je uvedla do salónu. Harry musel uznat, že to je opravdu komfort. Kožená křesla, obrazy, obložení dřevem, na podlaze peršan a všechno zdobené zlatem. Skoro se bál se někde posadit. Vypadalo to tu jako na zámku. 
„ Sedni si, Harry,“ vybídla ho Amy, „ máte na něco chuť? Něco k pití? K jídlu? Něco pro chuť?“
„ Dal bych si čaj,“ poprosil Brumbál.
„ A ty, Harry? Na co bys měl chuť?“ usmála se Amy na Harryho.
Musel uznat, že byla milá. Ale necítil se tu ani trochu dobře. Pořád napjatě čekal, kdy se objeví jeho „milovaný“ profesor, aby mu definitivně zničil život. Vždyť na to Snape čekal celých pět let. A teď měl možnost ho šikanovat kdo ví jak dlouho. Musel být neskonale šťastný.
„ Nechci nic děkuji,“ odvětil Harry škrobeně.
„ Ani horkou čokoládu? Dýňový džus?“ nabízela Amy.
„ Ne děkuji.“
„ A co máslový ležák?“
Harry zaváhal.
„ Tak ano, jo?“
Harry přikývl a čekal, že se Amy zvedne a někam půjde. Ale najednou se to prostě objevilo na stole. No jistě, jak mohl být tak pošetilý. Byl v domě kouzelníků. A nepochybně tu někde pod Snapeovým tyranským dohledem dřelo moře domácích skřítků. Tady by s chutí pomáhal Hermioně šířit její osvětu skřítků. Harry se natáhl pro sklenici. Postavil ji před sebe, ale neměl chuť. A tak tam jen seděl a poslouchal Amy, jak se baví s Brumbálem a všem možném kromě Fénixova řádu a všeho, co se týkalo událostí posledních let.
„ Albusi, rád tě zase vidím.“
Harry strnul. Ten hlas! Pomalu zvedl oči a podíval se ke dveřím. Snape se na něj taky zadíval a nebyl to nijak přívětivý pohled. Harryho trochu překvapilo, že Snape nemá hábit, ale jen černé kalhoty a bílou košili.
„ No, vítejte na panství rodu Snapeů…, pane Pottere,“ zasyčel Snape a v očích se mu nenávistně blýskalo.
Harry polknul. Takže to patřilo všechno Snapeovi?! Proč potom proboha učil? Aby se nenudil a měl stálý přísun obětí, které by mohl terorizovat, odpověděl si Harry okamžitě.
„ Severusi, chtěl bych ti poděkovat.“
„ Mně neděkuj, Albusi. Já ho tu nechtěl. To Amy si zaslouží tvé díky,“ zavrčel Severus, stoupnul si za Amyno křeslo, sklonil se k ní a políbil ji na tvář. Pak se narovnal a šlehl jedovatým pohledem po Harrym.
Harry třeštil oči a nemohl věřit tomu, co právě viděl. Takže ona a Snape…to bylo nechutný! Jak si taková milá a hezká ženská mohla uvázat na krk takového parchanta jako je Snape? Ta si ho snad brala jen pro prachy. Jinak to přece nebylo možné. Harry se zarazil. Ale ani jeden z nich neměl prstýnek…takže nebyli sezdáni. No o to je to odpornější! Žít s takovým zmetkem na hromádce. Harry to nechápal. Vždy byl přesvědčen, že Snapea nenávidí všichni. Nedokázal přijmout představu, že by ho někdo mohl mít rád. Kdepak ta s ním žila jen, aby z něj tahala peníze. V tom případě ale musel být Snape pohádkově bohatý. Harry si nedokázal představit sumu, za kterou by byl ochotný strávit se Snapem jediný den pod jednou střechou. Jenže to ho právě čekalo. A zadarmo! Jeho život se pomalu ale jistě měnil v peklo na zemi.
Harry seděl v koutě a připadal si tu navíc. Zato Brumbál a Amy vesele bavili. Snape mlčel a každou chvíli probodával Harryho nenávistnými pohledy. Ale o důvodu jeho příjezdu nepadlo ani slovo. Jako by se všichni úzkostlivě vyhýbali tématům souvisejícím s Voldemortem.
„ Jinak Řád se postaral o uklidnění situace mezi mudly. Nemůžeme potřebovat, aby se do toho teď vmísila ještě mudlovská policie,“ nakousl jako první Brumbál tohle téma.
„ To rozhodně ne. Můžu zkusit kontaktovat Malfoye a zjistit, jak k tomu došlo, ale přes sovy nebude moc sdílný. Musel bych za ním,“ prohodil Snape a opět zabodl pohled do Harryho. Ten mu pohled vracel se stejnou nenávistí.
„ To zatím není nutné,“ zavrtěl hlavou Brumbál.
„ Ale i tak mu pošlu sovu. Psali o tom v Denním věštci. Zajímalo by mě, proč mi o tom nikdo nic neřekl. Ale je možné, že to Voldemort rozhodl na poslední chvíli,“ přemítal Snape a Harryho okázale ignoroval.
Amy si teď taky připadala trochu navíc. Nebyla v Řádu, ačkoli občas něco pro Řád zajistila či sehnala a tak podobně. Severus si nepřál, aby vstoupila do Řádu. Nechtěl ji vystavovat většímu nebezpečí. Stačilo, že už jeho vlastní práce ji ohrožovala víc, než se mu líbilo.
„ Když mě omluvíte, těm vašem řečem já moc nerozumím, takže se vzdálím,“ Amy vstala a obrátila se k Harrymu, „ nechceš vidět svůj pokoj?“
Harry zaváhal. Rád by slyšel, co si budou Snape a Brumbál povídat, ale jeden pohled na Snapea, který vypadal, že když neodejde, tak ho prohodí zavřenými dveřmi, mu stačil. Zvedl se z křesla, rozloučil se s Brumbálem, vrhl na Snape vzteklý pohled a odešel s Amy.

Amy Harryho provedla po domě. A Harry nestačil žasnout. Z jídelny by mohl být hangár pro menší letadlo. Obývák by se dal předělat na tenisový kurt a ještě by zbylo místo. Kromě přijímacího salónu, kde se teď vesele Snape vybavoval s Brumbálem, tu byl ještě jeden salón, který eventuelně sloužil jako taneční sál. Koupelny tu byly dvě. Jedna dole a druhá v patře. Knihovna byla přímo monstrózní! Harry jen několik minut stál a zíral. Úplně se ho zmocnil takový divný pocit bezvýznamnosti. Bylo tu úplně všechno od Shakespeara až po černou magii. Na mramorové podlaze, která byla začarovaná, aby tlumila zvuky, byl rodokmen rodu Snapeů. Byl tak obrovský, že Harry ani Snapea nedokázal najít! Amy mu ho ukázala.
„ Severus je poslední z rodu,“ zašeptala Amy a v její tváři se objevil velice, ale opravdu velice smutný výraz.
„ Co se stalo s ostatními?“ zeptal se Harry. Všinul si, že jako u rodokmenu Siriuse, jsou některé místa viditelně smazaná. 
„ Rod Snapeů…víš, Harry, vždycky stáli na straně ministerstva a Albuse Brumbála…“
Harry se pochybovačně ušklíbl. Spíš by čekal, že to budou největší patolízalové Voldemorta. Snape se v tom případě tatíčkovi nějak nezdařil. 
„ Na knihovnu je Severus obzvláště pyšný,“ změnila Amy téma.
To se Harry nedivil.
„ Kolik je tu svazků?“ zeptal se a rozhlížel se.
„ Pětadvacet tisíc.“
Harry hvízdnul. Vyšli z knihovny. Amy mávla rukou k jedné chodbě a řekla, že tam prý bydlelo služebnictvo.
„ Copak tu nemají skřítky?“ podivil se Harry.
„ Jasně ti tu byli vždycky, ale jako aristokratický rod si Snapeové po celé generace ještě drželi mudlovské služebnictvo. Taková nadvláda nad mudly. Teď je tam prázdno. Myslím, že už jsem říkala, že to křídlo chceme zbourat. Pak je tady dole kuchyně, ale to tě asi nezajímá a …“
„ Zajímá,“ přerušil ji Harry.
„ Tak se půjdeme podívat.“
Do kuchyně se šlo takovou úzkou chodbou kolem dveří do několika kumbálů. Amy Harrymu vyprávěla, že starý Snape, tedy Snapeův otec, sice často chodil do sklepa, jehož vchod je kousek od téhle chodby, ale skoro celý život vůbec netušil, kudy se jde do kuchyně. Dveře do kuchyně byly těžké a bohatě vyřezávané. Kuchyň samotná byla jako všechno v tomhle domě obrovská. Zářila čistotou jako by se tu ani nevařilo. Bylo tu však podivně pusto.
„ Kde jsou skřítkové?“ zeptal se Harry a rozhlížel se po nich. Byla to vždycky přátelská stvoření.
„ Někteří asi spí, jiní uklízí a zbytek se schovává. Oni mají zakázáno ukazovat se lidem.“
„ Proč?“
„ No, když tu bylo mudlovské služebnictvo, muselo to tak být. Osobně si myslím, že to bylo dost riskantní. Tedy jako mít mudlovské služebnictvo.“
Po prohlídce v kuchyni, která Harryho vyloženě zklamala, těšil se na skřítky, že by mohl pak poreferovat Hermioně, zamířili do patra. Tady byly vesměs pokoje pro hosty. Obrazy rodiny, které si Harryho nevraživě prohlížely.
„ Jsi vůbec kouzelník?“ vyštěkl na Harryho jeden z obrazů.
„ Já…já…jo…jsem,“ vykoktal Harry. Kouzelník na obraze vypadal trochu jako Snape, ale měl mnohem tmavší pleť, vlasy až do půlky zad a nos tak křivý, že to Harry ještě u nikoho neviděl.
„ Nevypadáš na to,“ zamračil se muž na obraze.
Harry si pod obrazem přečetl: sir Salvaje Archibald Teodrig Snape de la Fehr 1320-1485.
„ Z toho si nic nedělej. Salvaje byl odjakživa trochu paranoidní,“ promluvila na Harryho mladičká čarodějka z obrazu naproti.
Harry se podíval na její jméno a data.
„ No jo umřela jsem mladá. Uřkla jsem jednoho papaláše a oni mi na to přišli. Upálili mě jako čarodějku. Víš, trochu jsem pomotala ohněchladicí zaklínadlo. Můj otec strašně zuřil. Dokonce mě nechtěl nechat pohřbít v rodinné hrobce a už několik století se mnou nemluví,“ čarodějka ukázala na obraz s nerudně vyhlížejícím kouzelníkem.
Amy vzala Harryho za ruku a táhla ho pryč. Najednou se Harry zastavil a nechtěl jít dál. Stál před dvěma obrazy. Na jednom byl muž, který vypadal jako starší verze Snapea. Měl jen tmavší pleť a mnohem zahnutější nos. Měl temně černé oči, z kterým běhal mráz po zádech. Mračil se a působil dojmem velice nepříjemného člověka. Šel z něj docela strach. Pod obrazem stálo: Jehret Sete Snape de la Fehr 1924-1979.
„ Co čumíš?!“ vyštěkl obraz na Harryho. Hlas měl ostrý jako břitva.
„ Mlč, Jehrete!“ okřikla ho čarodějka na obraze vpravo. 
Právě kvůli té čarodějce se Harry zastavil. Byla to ta nejkrásnější bytost, jakou kdy spatřil. Tedy hned po své mámě pochopitelně. Čarodějka měla dlouhé černé vlasy, které se podivně leskly skoro jako Snapeovy vlasy, ale nebyly mastné, bledou pleť jako porcelánová panenka, černé, laskavé, ale smutné oči, plné rty. Vypadala křehce. Pod jejím obrazem stálo: Sarah Akverelová-Snapeová 1940-1978.
„ To jsou…,“ zašeptal Harry.
„ Ano, to jsou Severusovi rodiče,“ přikývla Amy.
Harry nemohl od Snapeovy matky odtrhnout oči. Tak krásná a tak smutná!
„ Já nemám syna!“ zasyčel Jehret a zmizel za okrajem rámu.
„ No tak, Harry, pojď,“ vybídla ho Amy.
Harry jen neochotně následoval Amy dál.
„ Tady je naše ložnice. Tvoje je o kousek dál,“ ukázala Amy na dveře, kolem kterých procházeli.
Harry se ušklíbnul. Jak mohla Amy spát se Snapem v jedné místnosti? Určitě mají oddělené postele. Pomyslel si Harry. Zřejmě je to opatření, aby mohla jednou Snapea ve vší tichosti podříznout.
„ Tak tady budeš bydlet,“ Amy otevřela dveře.
Harrymu málem podklesla čelist. Pokoj byl velký, prostorný. Byl tu na podlaze perský koberec, nábytek z ebenového dřeva bohatě vyřezávaný a zdobený zlatem. Velký psací stůl s mnoha šuplíky, poličky, prázdná knihovna s vitrínou, křišťálový lustr a ve výklenku vzadu postel, jak pro prince. Dvě velká okna pouštěla do pokoje slunce. 
„ Líbí?“ zeptala se Amy, „ sama jsem ho vybírala. Je to podle mě jeden z nejhezčích pokojů. Původně jsem chtěla, abys bydlel…no jinde, ale Severus byl proti. Ale snad se ti tu bude líbit.“
„ Je to…nádherné!“ vydechl Harry.
„ No, to jsem ráda, že se ti tu líbí. Tak se tu zabydli. Až bude oběd přijdu pro tebe. A pak si můžeme jít prohlídnout zahradu, stáje, Dravčí věž. Jestli máš sovu, tak tam už určitě je. Psinec bych raději vynechala. Tu divokou smečku zvládne jenom Severus. Na noc je pouští, takže raději nechoď v noci ven. Jsou cvičení na vlky v lese, mohli by ti ublížit. Už jednoho mudlu roztrhali. Sice si prý na kouzelníka nedovolí, ale čert jim věř,“ a s tím Amy za sebou zavřela dveře a nechala Harryho v tom přepychovém pokoji samotného.
Teď když byl sám, přepadl Harryho zase smutek. Sednul si do jednoho koženého křesla. Jeho myšlenky se znovu vrátily k Dursleyovým. Neměl je nijak zvlášť rád. Ale byli jeho rodina. Harry se schoulil v křesle. Ta prázdnota, kterou cítil od Siriusovi smrti, teď nabyla strašlivých rozměrů. Drtila ho. A pořád musel myslet na to, co s ním teď bude. Tady nemůže zůstat dlouho. Snape ho tu nestrpí. Sám přece řekl že ho tu nechtěl. Jako by se on sem nějak cpal! Kdyby si mohl vybrat, šel by k Weasleyovým, ti ho měli rádi. A byl by s Ronem. Nebyl by sám. Přispíval by třeba na domácnost, pomáhal by. A nebo by mohl k Lupinovi. Ten ho měl taky rád. Jenže Brumbál to viděl jako obvykle jinak. Nejhorší bylo, že Harry hluboko v sobě věděl, že má Brumbál pravdu – jako obvykle. Lupin se každý měsíc měnil ve vlkodlaka, navíc pracoval pro Řád, takže byl pořád pryč. Na Grimmauldově náměstí 12 taky nemohl zůstat, protože hlavní štáb se poté, co ministerstvo změnilo přístup k věcem, přesunul jinam. A děti byly vyloučeny z účasti na prácí Fénixova řádu – jako obvykle. Ts, jako by byl dítě! A u Weasleyovým taky nemohl zůstat, protože ani tam by podle Brumbála nebyl v bezpečí. Ale jestli si Brumbál představoval, že tady v bezpečí bude, tak měl podle Harryho bradavický ředitel velice podivnou představu o bezpečí. Harry vstal a došel k oknu. Měl výhled na louku a v dálce byl vidět les. 
„ Já přece nejsem žádné dítě!“ prohlásil Harry nahlas rozhořčeně. Kdy už to Brumbál pochopí! Pořád mu říkal, že dokázal věci, které by mnohý dospělý kouzelník nezvládl, ale když přišlo na Řád, byl jenom dítě!
A teď má trčet kdo ví jak dlouho tady – se Snapem! A když Brumbálovi řekl, že mu Snape udělá peklo ze života. Co řekl Brumbál? Ale to snad ne. No to snad jo! Proč pořád Brumbál Snapea omlouvá? Proč se ho pořád zastává? Když je to obyčejná svině! Provokoval Siriuse, dělal mu pět let jen to nejhorší a ještě další dva roky bude! Co ještě musí Snape udělat, aby Brumbál pochopil, co je to za hajzla?! Harry vztekle kopnul do křesla. Vztek byla jediná věc, která mu pomáhala zapomenout na Siriuse a Dursleyovi. Nenávist ke Snapeovi byla to jediné, co mu teď zbylo. O to víc Snapea nenáviděl. 
Z chmurných úvah vytrhlo Harryho až zaklepání.
„ Hm?“
Dveře se otevřely a do pokoje nakoukla Amy.
„ Je oběd.“
Harry ji následoval. Byl rád, že pro něj přišla. Aby se tu člověk vyznal, potřeboval by mapu. Bylo to tu jako…myší nora…ne krysí a Snape byl pěkně vypasená krysa. Jo, to sedělo.
Jídelna byla prázdná. Jen tři prostřená místa. Harry zadoufal, že Snape třeba odmítá s sním být v jedné místnosti. Jeho přání se nesplnilo, protože ještě, než si k tomu obrovskému stolu sedl, objevil se Snape ve dveřích. Jeho tvář byla jako vždy nečitelná, ale ty temně černé oči se zavrtávaly do Harryho s téměř hmatatelným odporem a nenávistí. 
Snape se zadíval na stůl a černé obočí se stáhlo nad jeho oči jako dva bouřkové mraky. Jeden talíř s příborem a prostíráním se sám od sebe přesunul až na druhý konec stolu. Pak se Snape podíval na Harryho a lehce kývnul hlavou k separovanému místu. Harry vztekle sevřel ruce v pěsti. Bylo mu jasné, že byl právě vykázán co nejdál to šlo. Otočil se, ještě koutkem oka zachytil, jak Amy něco Snapeovi šeptá. Snape důrazně zavrtěl hlavou. Harry nasupeně došel ke svému místu a sednul si. Přes celý ten dlouhý stůl hleděl nenávistně na Snapea, který ho ignoroval. Jako by tam Harry ani nebyl. Harry sledoval, jak se Snape o něčem baví s Amy. Neslyšel, co si říkají. Na stole se objevily stříbrné mísy s polévkou. Jedna pro Harryho a jedna pro ně. Harry nahlédl pod stříbrnou pokličku. Vonělo to lákavě. Nandal si a snažil se soustředit na jídlo. Bylo to dobré. Přesto občas Harry zvedl oči. Harry málo kdy sledoval Snapea v Bradavicích u jídla. Poprvé si tedy všiml, že Snape jí tak nějak…no jinak než normální lidé. Ve způsobu, jak držel příbor, v tom jak jedl, bylo něco zvláštně elegantního. No jo, zatracený aristokrat, musí všem dávat najevo, že je něco lepšího. Myslel si Harry. I ve škole pořád musel všem dokazovat, že jsou nuly a nic neumí, zato on… Harry raději od těchto myšlenek upustil, protože se obával, že by skončilo tak, že Snapeovi tu polévku vylije na hlavu. Rozhodně by tím nenapáchal žádnou škodu. Třeba by si ty vlasy šel taky jednou umýt. Když Harry dojedl, samo se ze stolu sklidilo a místo toho přišlo hlavní jídlo. Do zlatova upečené kuře, brambory, omáčka, salát, k pití dostal Harry dýňový džus. Kuře bylo křupavé. Harry musel uznat, že se tu nevařilo špatně. Vzhlédl od jídla a uviděl něco neuvěřitelného. Amy se nakláněla ke Snapeovi a něco mu říkala. A Snape se…usmál!!!! Ne, ten jeho jízlivý úšklebek, kterým s oblibou častoval všechny studenty. Byl to docela normální, nepatrný, decentní úsměv! Harry upustil vidličku. Snape po něm střelil vzteklým, varovným pohledem. Úsměv byl ten tam. Harry se vrátil k jídlu, ale pořád tomu nemohl věřit. Byli s Ronem přesvědčeni, že opravdový úsměv, je něco, co ten Snapeův ksicht vůbec neumí.
„ Napadlo mě, že bychom mohli dneska přespat venku. Je hezky a pak…byli bychom sami,“ nadhodil Severus.
Amy zrozpačitěla. Úplně zapomněla, že si se Severusem na dnešek domluvili vyjížďku na koních k jezeru.
„ Víš, Severusi…neber to nijak špatně…ale já slíbila Harrymu, že ho po obědě provedu po zahradě a ukážu mu stáje a tak,“ ošila se Amy.
Severus stiskl čelisti a jeho černé oči ještě víc potemněly.
„ Můžeme si vyjet zítra,“ zachraňovala situaci Amy.
Severuse napadlo, že by měl tomu Potterovic spratkovi omlátit hlavu o zeď. Byla to asi jediná věc, která by ho teď uspokojila. Ale ovládl se, vztekle mrštil s příborem do talíře.
„ Nemusíš se obtěžovat,“ zavrčel Severus, vstal od nedojedeného jídla a odešel.
Amy si povzdechla. Harry se snažil tvářit, jako že nic neviděl a neslyšel, ačkoli napínal uši a poočku vše sledoval.
„ Nechceš jít sem ke mně?“ zeptala se Amy.
Harry zaváhal, ale pak se přesunul blíž.
„ Víš, se Severusem je to občas těžké,“ pousmála se smutně Amy.
To Harrymu neříkala nic nového.

Po obědě Amy vzala Harryho do zahrady. Po Snapeovi se slehla zem a Harry byl docela rád. Zahrada ho ohromila. Mohli by si tu jen tak z náhlého vrtochu postavit famfrpálové hřiště! Byla tu velká terasa, dole pod schody bazén a všude rostly růžové keře všech možných i nemožných barev. Stín tu poskytovaly často dost exotické stromy. V jednom rohu zahrady stála nad jezírkem velká vrba. Na zadním dvoře byly stáje. Kdysi to tu muselo být opravdu nádherné. Teď tu byli jen dva koně. Černý, mohutný hřebec a hnědá, drobná klisnička.
„ Tohle je Ganymedes,“ poplácala Amy hřebce po šíji, „ vypadá jako divoch, ale je mírný jako beránek. Nechceš si ho pohladit?“
Harry se zadíval na tu horu svalů, žíní a zubů a zavrtěl hlavou.
„ A tohle je Isis není to sice žádná výstavní klisnička, ale mám ji moc ráda. Už bych si to tu bez ní ani nedovedla představit. Víš, bez koní by tu nebylo skoro co dělat. Už jsi někdy jel na koni?“
„ Ne, nikdy,“ přiznal Harry.
„ Tak to musíš aspoň jednou zkusit. Uvidíš, že tomu propadneš.“
„ No, já raději zůstanu oběma nohama na zemi.“
Amy se rozesmála a vyšla ze stájí. Harry ji následoval. Na konci dvora stála stará věž.
„ Tohle je ještě pozůstatek původního hradu. Jinak bylo vše během let přestavováno, aby se šlo s dobou.“
Vlezli dovnitř. Bylo tu úzké točité schodiště.
„ Dole je psinec,“ mávla Amy směrem do tmy.
Harry slyšel zuřivé ňafání. Nechtěl by se dostat místním psům do zubů, ačkoli nepochyboval, že Snape by byl blahem bez sebe. Amy šla nahoru a Harry šel za ní. Schody byly už pořádně ošlapané. Nahoře byl sovinec. Hedvika Harryho přivítala radostným houkáním a něžně ho štípla. Bylo vidět, že je s ubytováním spokojená. Kromě ní tu byli ještě dva velice staří výři.
„ Tihle jsou tu spíš na dožití. Máme ještě dva mladé výry a jednu sovu, ale ti jsou někde venku. No, a pak Severus má svého výra. Na toho si dej pozor. Je dost nedůtklivý,“ Amy ukázala prstem do tmavého kouta, kde spal ten největší výr jakého Harry kdy viděl.
„ Neudělá nic Hedvice?“ zeptal se Harry nejistě.
„ Ne, to ne. Ale nemá rád lidi. Prostě se od něj drž dál.“

Po prohlídce se vrátili do domu. Harry si poprvé uvědomil, že tu nemá nic na práci. Co tu bude dělat? Zavře ho Snape do pokoje? 
„ Nechceš si zahrát šachy?“ navrhla Amy, „ se Severusem pořád prohrávám. Je to k vzteku. Je k neporažení. Taky je sedminásobný mistr bradavického kroužku šachistů.“
Protože neměl nic lepšího na práci, přijal Harry nabídku zahrát si. Kouzelnické šachy byly ze slonoviny zdobené zlatem a stříbrem. Nádherná práce. Harrymu se skoro tajil dech. Strávil s Amy skoro celé odpoledne hrou. Povídali si. Většinou se Amy vyptávala na Harryho. Co škola, co by chtěl dělat po škole a tak. Snape se vůbec neukázal, a to ani u večeře, takže Harry začal doufat, že by to tu mohl pár dní přestát bez výraznější újmy na svém duševním i fyzickém zdraví.

Amy vklouzla do postele a přitulila se k Severusovi. Vždycky když na ni měl vztek chodil spát dřív.
„ Zlobíš se hodně?“ zašeptala mu do ucha.
Severus mlčel. Měl na ni pořádný vztek. Zrušila jejich plány kvůli Potterovi! Bral to jako osobní urážku. Amy ho pohladila po zádech.
„ Zkus to pochopit. Byl to jeho první den tady. Chtěla jsem mu to tu ukázat. Tak se nezlob,“ šeptala tím nejsvůdnějším hlasem.
Ale Severus měl příliš velký vztek na ni, na Pottera a na sebe vlastně taky. Kdyby se nenechal přemluvit a trval na tom, že tu Pottera nechce, nemuselo to takhle dopadnout. Na druhou stranu mohl jen těžko Amy vyčítat, že si přála mít tu aspoň na čas nějaké dítě. Věděl, jak moc by si přála vlastní dítě. Bohužel v tomhle směru…Severus se otočil k Amy a políbil ji. Nedokázal se na ni nikdy dlouho zlobit. Na kohokoli jiného ano ale ne na ni.
„ Doufám, že mě neodsuneš na vedlejší kolej,“ zašeptal stále trochu dotčeným tónem.
„ Jak tě něco takového vůbec mohlo napadnout,“ usmála se Amy a políbila ho.
„ Protože tě znám.“
„ Děláš, jako bych se ti někdy nevěnovala,“ zamračila se.
„ Mám ti jmenovat příklady?“ zavrčel.
„ Jo, já vím. Když…tolik bych si přála, abychom měli vlastní dítě…víš, já…,“ Amy se oči zaleskly slzami a přitiskla se k Severusovi.
Severus ji konejšivě objal.
„ Musíme být trpěliví. Jednou se to podaří, uvidíš,“ šeptal jí do ucha a hladil ji po vlasech.
„ Já už tomu nevěřím. Nikdy se…,“ zalykala se Amy.
Severus ji umlčel polibkem.
„ Tohle neříkej.“
Amy se schoulila v Severusově náručí. Obdivovala jeho neotřesitelnou víru. Podezírala ho, že to říká jen, aby ji utěšil. Ale fungovalo to. Byl přesvědčivý. Něžně ji políbil na krk a klouzal rty dolů po její páteři. Amy přivřela slastně oči.

Harry ležel v posteli ve svém pokoji a nemohl usnout. Od lesa sem doléhalo vytí vlků, slyšel frkání koní ze stájí, Hedvika seděla v otevřeném okně a čistila si peří. Harry vylezl z postele a sedl si k Hedvice do okna. Nedokázal tu usnout. Díval se na měsíc a znovu v sobě cítil tu prázdnotu. Nejspíš se jí už nikdy nezbaví. Přemýšlel, co asi dělají Ron a Hermiona. Jestli pak ví, co se mu stalo. Asi ne. Jinak by mu napsali. A on nesměl napsat jim, kde je teď a co se stalo. Brumbál na tom trval. Další zatracená bezpečnostní opatření. Teď dokázal pochopit, proč mu Ron s Hermionou loni nenapsali, co dělají. Měl chuť sednout a napsat jim, ale vždycky se mu ozval v hlavě hlásek, co kdyby na to Brumbál přišel. Nebo kdyby někdo Hedviku skutečně chytil. Nepokusila se ji snad Umbridgeová napadnout? Harry si tiše povzdechnul a rozhodl se, že si dojde na záchod a pak se pokusí usnout. Vyšel z pokoje. Tiše prošel kolem obrazů a zarazil se znovu před portrétem Snapeovy matky. Jak je možné, že někdo jako Snape měl tak krásnou matku? Přemítal Harry. Když procházel kolem jejich ložnice, nemohl přeslechnout tlumené zvuky, které mu nejprve vehnaly krev do tváří, pak téměř obrátily žaludek naruby. Se Snapem?! Bože to bylo nechutné! Harry zaslechl tlumený, ženský výkřik. Taky by křičel, kdyby ho Snape…Harry přidal do kroku, aby byl co nejdřív pryč. Bylo mu z toho zle. Nikdy si nedovedl představit, že by Snape někdy…nebo která by vůbec s ním byla ochotná…zjištění, že jsou takové, navíc Amy byla hezká a milá, byla pro Harryho další rána a jen potvrzení faktu, že Bůh neexistuje, protože by něco takového přece nemohl připustit. Když se vracel ze záchodu, ještě neskončili. Harrymu se tentokrát opravdu málem zvedl žaludek při té představě, k čemu tam asi teď dochází. Neměl sice v tomhle ohledu žádné zkušenosti jen teoretické znalosti, ale dokázal si to živě představit…ne, nedokázal. Něco tak odporného a zvrhlého jako Snape s Amy bylo mimo rámec veškeré představivosti. Na jejím místě by počkal, až Snape usne a pak ho podřízl. Každý normální soud by ji musel osvobodit. To nebyla vražda ale služba lidstvu!
Harry si zalezl do postele, ale nemohl usnout. Pořád musel myslet na to, co teď zaslechl. Jak jen mohla? Se Snapem! S tou zrůdou! Jednou se s Ronem nějak dostali k tématu Snape a sex. Ron došel k závěru, že je logické, že takový šmejd jako Snape musí být panic, protože by žádná na něco takového neměla žaludek. Pro Harryho bylo zklamáním zjištění, že na světě je možné vážně snad všechno. Snape tedy evidentně panic nebyl. Harry si to prostě nedokázal představit. Amy musela mít silný žaludek. Tedy pravdou bylo, že si Harry nedokázal představit při této…ehm…aktivitě nikoho. Harry cítil, že se červená. Bylo mu šestnáct…tedy ještě ne, ale skoro šestnáct. A jako každý šestnáctiletý kluk o těchto věcech často v noci přemýšlel. Ale Snape?! Harry se posadil.
„ Asi budu zvracet,“ oznámil do ticha. Před jeho postelí se objevil kýbl, „ ale já to nemyslel tak vážně,“ zavrtěl Harry hlavou a kýbl zase zmizel.
Harry vstal, rozsvítil lampičku a našel si nějakou knihu. Potřeboval přijít na jiné myšlenky. Příjezd do tohoto domu mu byl čert dlužen! Bylo to tu jako minové pole. Otevřel knihu a začal číst.

Harry rozespale zamžoural před sebe. V první chvíli mu vůbec nedocházelo, kde je. Pak si vzpomněl a rázem ho to probudilo. Našel na zemi knihu, která mu ve spánku upadla a položil ji na noční stolek. Vylezl z postele a rozhodl se, že půjde vypátrat, kde je v tomhle baráku koupelna.
Po deseti minutovém pátrání nalezl vytoužený cíl. Koupelna byla poněkud větší než je normální a vana by se dala klidně použít jako menší bazén. Všechno tu zářilo čistotou od bílých kachliček až po zlaté kohoutky. Tetě Petunii by se tu líbilo, napadlo Harryho. A vzápětí ho přepadl obrovský smutek. Sedl si na okraj vany. Chtělo se mu brečet, a tak zběsile mrkal, aby to potlačil. Jak jen mohl tvrdit, že je nemá ani trochu rád? Vždyť to byli jeho jediní příbuzní. Nebylo to u nich sice nijak úžasné, ale…Harry popotáhl a rozhlédl se po koupelně. Došel k závěru, že malá sprcha by mu neuškodila.
Vyzuboval se, oblékl a šel do jídelny. Dveře jídelny trefil na po šesté, což nebylo zlé. Horší bylo, že v jídelny nikdo nebyl. Že by tu snídaně měla pevnou dobu a on přišel pozdě, a tudíž byl Snapem ponechán bez jídla? Když ho něco zatahalo za rukáv, skoro leknutím zaječel. Otočil se. Za ním stál ten nejošklivější skřítek, jakého kdy Harry viděl, a třásl se.
„ Ať jde mladý pán laskavě se mnou,“ zašeptal skřítek a hleděl přitom do země.
Harry ho tedy následoval. Propletli se několika chodbami, až ho skřítek zavedl k proskleným dveřím. V tom okamžiku skřítek zmizel. Harry zaváhal, ale šel dál. Dveře vedli na terasu. Bylo hezky a Snape jen v županu, otočený zády k Harrymu se právě…ale fuj! Harry se otřásl odporem. Snape se líbal s Amy! Harry přemítal, jestli se pak Amy půjde vykloktat. Čekal za dveřmi, jenže Snapeovi se to zjevně líbilo, protože se neměl k nějakému končení. Harryho napadlo, že by mu mohl bodnout nůž mezi lopatky, když je k němu takhle otočený zády. Jenže žádný nůž nebyl bohužel po ruce. Harry se rozhodl, že tu nebude postávat jako somrák. Měl hlad a tak rázně rozrazil dveře terasy a zamířil k jedné z volných židlí.
„ Dobré ráno,“ pozdravil Harry nahlas a se škodolibostí sledoval, jak se Snape otráveně odtáhl od Amy a sjel ho nasupeným pohledem, „ doufám, že neruším,“ neodpustil si Harry tichou poznámku.
„ Dobré ráno, Harry, jak jsi se vyspal?“ usmála se na něj Amy.
Snape ho probodával pohledem, který jasně říkal, že překáží. Harrymu to bylo srdečně jedno. Ale připomněl si, že by neměl zůstávat se Snapem nikde o samotě. Bude bezpečnější držet se v dohledu Amy. Harry se rozhlédl po bohatě prostřeném stole a začal si nandavat na talíř. Snape ho chvíli pozoroval, pak se naklonil k Amy, něco jí pošeptal, vstal a odešel. Harry byl rád, že Snape vypadl. Čím méně času stráví v jeho přítomnosti tím lépe.
„ Chutná ti?“ zeptala se Amy.
Harry měl plnou pusu, takže jen přikývl. Spolknul sousto.
„ Je to skvělé.“
„ A spalo se ti tu dobře?“
„ Jasně, jako v bavlnce…,“ odpověděl Harry.
„ Ale?“ otázala se Amy, protože se jí Harryho tón nezamlouval.
„ Nic, nic, vážně se mi spalo dobře,“ vymlouval se Harry.
„ Tak mi to řekni,“ vybídla ho Amy.
Harry se ji snažil všemožně přesvědčit, že je vše v pořádku, ale Amy byla neodbytná. Nakonec Harry kapituloval a tiše špitl: „ Jen když jsem šel na záchod, tak…,“ Harry zrudl jako rak.
„ Tak co? Nemohl jsi to najít?“
„ Ne, ne, já jen…raději bych o tom nemluvil…“
„ Přede mnou můžeš,“ ujistila ho Amy.
„ Něco jsem slyšel…já fakt nechtěl…jen jak jsem šel kolem…já…já…prostě jsem to jen zaslechl, když jsem procházel kolem…,“ soukal ze sebe Harry.
„ Aha,“ špitla Amy, které došlo, co Harry myslí, a tentokrát zrudla ona.
„ Mám pocit, že tu překážím. Možná bych měl jít pryč,“ zašeptal Harry.
„ Harry, to je nesmysl. Samosebou, že tu nepřekážíš! Jen…víš, já a Severus jaksi nejsme zvyklí, že tu je ještě někdo…třetí.“
Harry se na Amy podíval a ona se na něj povzbudivě usmála.
„ No, já půjdu do pokoje,“ zvedl se Harry od stolu.
„ Co budeš dělat?“ zeptala se Amy zvědavě.
„ No…asi domácí úkoly. Dali nám jich spoustu.“
„ Jsi pilný student, co?“ usmála se Amy, „ nechtěl bys jet odpoledne s námi, prohlédl bys si okolí. Vezmu tě k sobě na koně a nebo jestli umíš jezdit…“
„ Raději ne zůstanu tady,“přerušil ji Harry. Rozhodně nechtěl Snapea rozzuřit tím, že by se přifařil k jeho soukromé vyjížďce do místního okolí. Určitě měl jiné plány a Harry by byl nežádoucí element. Vlastně je nežádoucí element, opravil se v duchu Harry.

Harryho nijak netrápilo, že zůstal v tomhle obrovském domě sám. Aspoň to tu mohl důkladně prošmejdit. Některé dveře byly zamčené, ale dveře na půdu se Harrymu podařilo odemknout. Bylo tu šero a teplo. Půda byla prostorná a plná dveří. Pátrání vyneslo na světlo nejrůznější krámy, jejichž účel často Harrymu unikal. Ale taky jeden opravdový poklad. V jednom kumbálu objevil mezi kdejakým kouzelnickým harampádím staré, zaprášené závodní koště. Když z něj sundal pavučiny a sfoukl prach, srdce se mu zatetelilo radostí. Na ebenové, lesklé, štíhlé násadě stál odřený stříbrný nápis Stříbrný šíp 002. I když tohle koště už mělo něco za sebou, bylo stejně impozantní a nádherné jako Harryho Kulový blesk. Harry by rád vyzkoušel, jak létá, ale měl trochu strach. Nepochybně patřilo buď Snapeovi samotnému nebo někomu z jeho rodiny. Kdyby ho na něm Snape viděl, určitě by z Harryho stáhl kůži za živa. Koště v Harryho ruce vibrovalo, jako by ho samo vybízelo, aby nasedl. Vrátil neochotně koště do kumbálu. A protože bylo už docela pozdě, šel do svého pokoje, aby se konečně dal do úkolu z dějin. Ale hlavně aby nikdo nepřišel na to, že čmuchal po domě.
Jenže Snape s Amy se neobjevili ani do večeře. Harry se cítil trochu podivně, když jedl v obrovské jídelně úplně sám. S ubývajícím světlem začínal být dům strašidelný. Minulou noc mu to tak nepřišlo. Možná proto, že tu nebyl sám. Snad z důvodu, že šel spát brzo a pak horní patro nebylo tak tajemné. Harry nedokázal sedět v obývacím pokoji a zírat do plamenů v krbu. Rozhodl se, že se půjde projít do zahrady. 
Měsíc jasně svítil a bylo docela dobře vidět, protože nebe bylo bez mraků. Harry se toulal po zahradních cestičkách. Nebyl strašpytel, ale když se najednou ocitl před náhrobkem, naskočila mu husí kůže. Ani netušil, jak se sem dostal. Ale když už tu byl. Harry vytáhl hůlku.
„ Lumos,“ špitl a špička jeho hůlky se rozzářila jasným světlem.
Harry zjistil, že stojí před náhrobkem tvaru kvádru z bílého mramoru. Na jedné straně byla ze zeleného nefritu vytvořena silueta ženy. Pod ní bylo zlatým písmem napsáno: Sarah Akverelová – Snapeová. Nebylo zde žádné datum, žádný vzkaz, jen to jméno. Harrymu se stáhlo hrdlo. Tak Snapeova matka je pohřbená tady, pomyslel si. Najednou si uvědomil, že je nějak chladno. Vybavil se mu obraz té krásné ženy a znovu se musel divit, jak taková křehká, nádherná a smutná bytost mohla porodit takového hajzla jako je Snape. Harry se otočil a šel zpátky.
Vykoupal se a vlezl si do postele. Bylo už deset hodin a pořád se Amy nevracela. Že by ji Snape zabil a teď se zbavoval těla? Harry potřásl hlavou. Jak ho mohly napadnout takové nesmysly! Zhasnul a díval se do stropu. Myslel na Siriuse. Říká se, že čas hojí rány, ale Harry měl pocit, že ta prázdnota vněm je stále větší a větší. Byl sám a…Harry nadskočil skoro dva metry do vzduchu leknutím. Pak si uvědomil, že ten podivný zvuk byl klapot podkov o dláždění cesty. Kousek od jeho pokoje byly přece stáje. Harry se vyklonil z okna, ale na stáje nedohlédl. Přesto poměrně zřetelně slyšel klapot podkov, frkání koní a tlumené hlasy. Zdálo se, že se ti dva už konečně vrátili. Harry byl kupodivu rád, že jsou zpátky. Být sám v tomhle domě, nebyl žádný med. Zachumlal se do peřiny a usnul.

Harry otevřel oči. Pršelo. Další odporné ráno v tomhle příšerném domě, pomyslel si. Vstal z postele a šel do koupelny. Tentokrát ji našel vcelku rychle. Pokud to půjde tímhle tempem, možná se tu do týdne i vyzná. Když procházel kolem jejich ložnice bylo tam ticho. Harry předpokládal, že po svém pozdním návratu ještě spí. Velice rychle zjistil, že se mýlil. Když scházel po schodech, skoro do nich vrazil. Jaký normální člověk se zastaví uprostřed schodů?! Vztekal se Harry a narovnával si brýle. Snape ho probodával obzvláště rozlíceným pohledem. Amy se trošku červenala a neustále si upravovala hábit. Harrymu došlo, že je zjevně od něčeho vyrušil. To po sobě musí lézt na schodech? Pomyslel si Harry znechuceně.
„ Ahoj, Harry,“ usmála se Amy.
„ Dobré ráno,“ špitl Harry, byla to nebezpečná situace. Snape měl ve tváři kamenný výraz, ale v očích vražedný lesk. Když kolem něj Harry procházel, čekal, že ho Snape shodí ze schodů. Ale nic se nestalo.
V jídelně byl Harry jako obvykle vykázán na druhý konec stolu. Mechanicky si mazal chleba marmeládou a nenávistně sledoval, jak se Snape s Amy baví. Snape občas letmo pohlédl Harryho směrem, aby ho probodl pohledem. Dával tak Harrymu najevo, že o něm ví a bylo to svým způsobem varování, aby se neodvažoval cokoli provést. Harry měl chuť Snapeovi něco říct, ale místo toho zuřivě mazal marmeládu na chleba. Bylo to tu horší než u Dursleyových…Harry zamrkal, protože se mu do očí najednou draly slzy. Pořád to bolelo. Ale i tak dobře viděl, jak Snape Amy políbil a pak ho sjel arogantním pohledem. Ty soutěživý hajzle, myslel si v duchu Harry. Jaká to je spravedlnost na tom světě? Cho o něm už nechce ani slyšet a takový šmejd jako Snape má takovou pěknou přítelkyni. Přemítal Harry a přestal konečně vrstvit na chleba další a další marmeládu, protože už hrozilo nebezpečí lavinového sesuvu. 
Po snídani se Harry odebral do svého pokoje. Neměl chuť zůstat se Snapem v jedné místnosti déle, než bylo absolutně nezbytné. Nejhorší bylo, že tu hrozně nudil. Nemohl nikomu psát, nebyla tu televize ani rádio, široko daleko ani živáčka. Chcípnul tu pes. Ani nemohl doufat, že by vypadli a on mohl pokračovat v propátrávání domu. A tak ze zoufalství začal dělat domácí úkoly.
Snape s Amy zůstali v obýváku. Severus si četl Denního věštce a Amy sedící na pohovce se ho pokoušela do skicáku namalovat. Severus došel až na sportovní stránku, a protože ta ho nezajímala, odložil noviny a chvíli Amy pozoroval. Pak se zvedl, došel k ní a sedl si vedle ní. Rukou jí prohrábl vlasy a políbil ji na tvář. Amy se usmála, ale když Severusova ruka začala hledat cestu pod její halenku, odstrčila ho.
„ Co je?“ pozvedl překvapeně Severus obočí.
„ Tady ne,“ odpověděla Amy.
Severus ji shrnul vlasy stranou a políbil ji na krk.
„ Severusi, přestaň,“ odtáhla se Amy.
„ Proč jsi dneska taková?“ zamračil se Severus.
„ Ty si zjevně neuvědomuješ, že je v domě šestnáctiletý kluk.“
„ No a?“ ušklíbl se Severus.
„ Jaké no a? Přece nemůžeme…“
„ Vykašli se na toho skrčka. Ten nevystrčí nos ze svého pokoje,“ Severus k sobě Amy přitáhl.
„ Pusť!“
Severus byl jejím tónem tak překvapen, že ji skutečně pustil. Amy vstala a uhladila si hábit. Severus se mračil.
„ To to nemůžeš proboha aspoň pár dní vydržet…bez toho…no ty víš čeho?“ zeptala se rozzlobeně.
„ Co tím myslíš?“ zavrčel Severus a jeho zamračený výraz se ještě prohloubil.
„ Že nechci, aby nás viděl…nebo slyšel. Tu první noc…je mi to trapné, Severusi, když ten kluk o tom ví!“
„ Ten špicl zakrslý!“ zasyčel Severus a vstal, „ teď něco uvidí!“
Amy chytila Severuse za ruku.
„ Nech toho. Nesnáším, když se takhle chováš.“
„ Jak takhle?!“ vyštěkl Severus.
„ Přesně tak! Když se chováš jako pomstychtivý, arogantní a zlomyslný idiot!“ vyprskla Amy.
Severus zůstal šokovaně stát. Takhle s ním Amy ještě nikdy nemluvila. Jistě občas se pohádali, ale nikdy s ním Amy nejednala takovým tónem.
„ Tak idiot, jo?“ zavrčel Severus naštvaně.
„ Jo, jako idiot se chováš! Co proti tomu klukovi pořád máš? Je to ubohé a dětinské!“ Amy byla sama překvapená prudkostí, která do ní vjela.
„ A jde z domu!“ vyštěkl Severus, „ není tu ani tři dny a už jsou s ním problémy!“
„ Problémy jsou s tebou, Severusi Snape!“
Severus byl skutečně zaskočen. Vždycky spolu s Amy vycházeli, ale od chvíle kdy se tu objevil Potter, byla Amy jiná.
„ Co to do tebe sakra vjelo?“ zeptal se Severus a přinutil se potlačit v hlase vztek.
Amy zamrkala a pak se rozplakala. Severus ji objal.
„ Promiň,“ zašeptala Amy, „ já to tak nemyslela. Já jen…já jen…já…,“ zajíkala se Amy.
Severus nebyl zrovna expert na utěšování, ale časem zjistil, že docela stačí, když ji obejme. A tak tam jen stál a svíral její třesoucí se tělo v náručí.
„ Nevyhodíš ho, že ne?“ zvedla Amy oči k Severusovi.
„ Slíbil jsem týden. Moje slovo platí.“
„ Díky,“ zašeptala Amy a položila si hlavu na jeho hruď, „ víš, Severusi, stejně tě miluji, ať už jsi jakýkoli.“
Severus si tiše povzdechl. V ženách aby se čert vyznal.

Severus Snape počítal každou vteřinu, která zbývala do chvíle, kdy Potter konečně vypadne. Týden s tímhle klukem byla ta největší oběť jakou své lásce k Amy zatím přinesl. Na svoji výbušnou a náladovou povahu to snášel relativně klidně – zatím. Nejspíš to bylo tím, že Harry dělal vše proto, aby se profesoru lektvarů vyhnul. Přesto byl Severus den ode dne rozmrzelejší. Jen pouhá přítomnost toho zatraceného kluka dokázala totálně rozvrátit jeho milostný život. Amy totiž začala odmítat jakékoli něžnosti, že prý je to hloupé, když tu je Harry a kdesi cosi. Severus měl ke konci týdne už na Pottera takový vztek, že kdyby se neovládal, snad by toho kluka uřknul. 
Ale ani Harry nezůstával se svojí averzí k Snapeovi pozadu. Každým dnem se jen utvrzoval v tom, že Snape je opovrženíhodný, bídný netvor, neboť dělal vše, aby Harrymu pobyt znepříjemnil. Nebýt Amy snad by Harryho zamkl do sklepa. Kromě faktu, že byl při jídle vykázán co nejdál to šlo, kdykoli se začal před Snapem bavit s Amy, dostával Snape záchvat vzteku, který Harrymu nápadně připomínal žárlivost. Navíc Amy věnovala Harrymu stále víc a víc času na úkor Snapea, čímž se jen Snapeova nenávist a žárlivost posilovala. Ke konci týdne už bylo ovzduší doslova nabité elektřinou a nenávist mezi Snapem a Harrym dosáhla rekordní síly 10,1 Richterovy stupnice. A ke všemu se Brumbálovi stále nedařilo vyřešit trvaleji Harryho bezútěšnou situaci. Malér byl tudíž na spadnutí.

„ Jsi směšný,“ vyčetla Amy Severusovi.
„ Směšný?! Nejspíš máš pravdu. Nechávám ze sebe dělat debila jen a jen pro tvé potěšení! Už mi to leze krkem!“ vyštěkl Severus.
„ Debila ze sebe děláš jen ty sám,“ Amy mluvila klidně. Se Severusem byla občas potíž.
„ Nějak jsem si nevšiml! Chtěla jsi toho zmetka tady, souhlasil jsem! Co víc po mě chceš?! Mám mu číst před spaním pohádky!“ zasyčel Severus. Jeho hlas byl čím dál tím tišší a zlověstnější.
„ Chci, abys se přestal chovat jako blázen. Ta tvoje směšná žárlivost…!“
„ Žárlivost?! A na koho bych asi tak měl žárlit? Na chcípáka s brýlemi? Nechtěj mě rozesmát!“ odsekl Severus.
„ Samosebou že žárlíš! Jsi totiž hrozně majetnický! Osm let jsem věnovala absolutně veškerý čas jenom tobě! Nemám žádné kamarádky, žádnou pořádnou práci, pořád jsem musela být jen s tebou! Jsi nechutný sobec!“
„ Fajn! Nikdo ti neříká, že se mnou musíš žít!“
„ A taky s tebou nemusím spát! Jen to přiznej, že ti vadí přesně tohle! Kdykoli si umaneš, musím! Nezajímá tě jestli chci nebo ne!“
„ Nikdy sis nestěžovala!“
„ A kdyby ano tak co by se změnilo!“ vypálila bez rozmyslu Amy.
Severus mlčel a díval se na ni takovým divným pohledem. Amy se mu nemohla podívat do očí.
„ Vážně si myslíš, že…,“ Severus zavřel oči a nepatrně zavrtěl hlavou. Ramena mu poklesla, jako by na něj dopadlo něco nesnesitelně těžkého.
Najednou Amy zalitovala toho všeho, co řekla. Už se mnohokrát pohádali, ale nikdy mu neřekla nic takového. Bylo jí to líto. Severus sice nebyl dokonalý, měl své chyby, občas byl dost protivný až nesnesitelný, ale to všechno byl jen důsledek toho, co prožil. Pod tou jeho hroší kůží bilo docela obyčejné, lidské srdce, které bylo o to zranitelnější, oč byl Severus navenek necitlivější. Nebyl v jádru zlý a Amy to věděla. Jinak by s ním přece neprožila osm nádherných let. A teď mu ublížila. Ano, byl sobec, byl majetnický, ale vždycky pro ni udělal první poslední. Nenáviděl lidi kolem sebe a oni nenáviděli jeho, Amy neznala všechny podrobnosti. Amy trvalo sedm let, než ho přesvědčila o ryzosti svých citů a dostala ho z té jeho ulity, kterou si vytvořil, aby ho chránila před světem. Ale právě proto si tolik cenil její lásky, že aspoň jeden člověk v něm našel něco, co bylo hodno toho být milováno. A teď tu stáli a dívali se na sebe. Amy měla v očích trochu provinilý výraz. Severus se stáhl do sebe. jeho tvář byla jako vytesaná z mramoru a oči studené a prázdné.
„ Ne, nemyslím si to,“ zašeptala Amy.
Severus mlčel. V minulosti mu ublížilo tolik lidí, že neuměl odpouštět. Dokonce i odpustit Amy mu činilo potíže, ačkoli ji upřímně miloval. Vlastně jí to nikdy neřekl. Všechno se to vyvinulo tak nějak samo. Nikdy jí neřekl, ta dvě slova: miluji tě. Amy to nevadilo. Nepotřebovala, aby ji o svých citech ujišťoval a vyprávěl, skládal jí komplimenty a šeptal jí něžná slůvka. Všechno si to přečetla v jeho očích, v jeho dotecích a polibcích. Ale byly chvíle, jako tato, kdy si moc přála, aby se jí Severus svěřil s tím, co cítí. Jenže to on nikdy neudělal. Když ho něco trápilo, začal být protivný, místo aby si o tom promluvil a vyřešil to. Za dobu, co spolu žili, si na to Amy zvykla, ale ten chlapec, ten Harry Potter, se ukázal jako velký problém. Amy by ráda věděla, proč ho Severus tak nenávidí.
„ Co se to s námi stalo, Severusi?“ zašeptala Amy a vzala Severuse za ruku. Prudce se jí vyškubnul, „ nikdy jsme se ještě takhle nepohádali. Proč mezi nás staví ten kluk takovou hradbu? Proč ho tak strašně nenávidíš?“
Severus stále setrvával v mlčení. Amy si povzdechla. Druhý tak paličatý chlap na světě neexistoval.
„ Severusi, když se mnou nebudeš mluvit, tak to nikdy nevyřešíme. Bude to horší a horší a já…nechci tě ztratit kvůli nějaké hlouposti,“ zašeptala Amy a oči se jí zaleskly slzami.
Severus se narovnal, ale pořád byl zticha. V jeho očích se mihl takový ublížený pohled. Otočil se a odešel. Amy si smutně sedla do křesla. Severus byl tvrdý jako ocel, ale taky hrozně křehký. Nejspíš se ho její slova opravdu hodně dotkla. A Amy věděla, že na to, aby jí odpustil, bude Severus potřebovat čas.

Amy ležela v posteli po tmě. Severus s ní nebyl. Nepřišel ani na večeři. Bylo jí všelijak. Co to jen do ní vjelo? Nikdy jí nevadilo, že věnuje v létě veškerý čas Severusovi. Během roku Amy cestovala, zajímala se o spoustu věcí, Severus jí umožnil dělat, vše, co si přála. Přednášela v Paříži, Praze, Vídni a dalších městech, jela na stáž do Ameriky, navštívila desítky zemí, studovala jazyky a kultury a přednášela o tom. Během roku se scházeli jednou za čtrnáct dní o víkendech a pak spolu trávili celé léto. Měla dost času na své záliby i koníčky. A ty dva měsíce v roce s chutí celé věnovala Severusovi. Neměla přátele, ale ne proto, že by neměla na ně čas. Zavrhli ji, protože žila s bývalým Smrtijedem. Nechápali, že ho prostě miluje a on jí. Nebo spíš nechtěli pochopit, že i lidé jako Severus mají taky srdce. Jistě Severus udělal v životě pár hodně mizerných rozhodnutí, ale zaplatil za to velice tvrdě. Přišel o rodinu, o kamarády, o iluze, o dobrou pověst, prostě o všechno. Zůstal sám, neměl nikoho, neměl kam jít, nad vodou ho držel jen Albus Brumbál. Právě ten mu nabídl jako jediný práci. Severus přijal, ačkoli podmínky, za jakých do toho šel, se mu moc nezamlouvaly. Nechtěl učit lektvary. Jenže neměl moc na výběr. a právě tehdy do prvního ročníku přišla Amy. Mladý profesor se jí od první chvíle líbil. Severusovi bylo dvaadvacet, byl ve sboru nejmladší a velice pohledný. Studenti se ho báli a neměli ho rádi, ale Amy fascinoval. Byl tak temný, tajuplný, děsivý a smutný. Amy se do něj už v jedenácti zbláznila. Stala se jeho nejlepší studentkou, ale protože nebyla ze Zmijozelu, marně se snažila získat jeho přízeň. Severus byl všímavý a neunikla mu ta jemná gesta, pohledy, náznaky, ale ignoroval ji. Považoval to za hloupou dívčí hru. V šestém ročníku si Amy dodala odvahy a požádala ho o pomoc při přípravě na OVCE. Odmítl ji, ale ona za ním neustále chodila s dotazy ohledně nejrůznějších lektvarů. Vždy ji věnoval tak půl hodinu a choval se k ní mimořádně chladně. Ale Amy dosáhla toho, že ji přestal považovat za dítě. Začal v ní vidět velice cílevědomou, mladou ženu a začal jí pomáhat s přípravami na zkoušky. Ale nic víc. Choval se k ní až s nelidskou zdvořilostí. Amy se nevzdávala. Severusovi se líbila, byla mu i sympatická, ale nevěřil jí. Byl přesvědčen, že je to jen dívčí rozmar, že se chce spolužačkám pochlubit, že ulovila Smrtijeda a pak se na něj vykašle. Ale Amy vytrvala. Skoro denně se vídali. Učil se s ní na zkoušky. Amy měla vysoké cíle, byla inteligentní a nevnucovala se. Jen mu naznačovala, že pro ni znamená víc než jen profesora lektvarů. Ale i kdyby Severus chtěl, byla jeho studentka a to mezi ně stavělo nepřekonatelnou bariéru. Teprve na absolventském plese pro ni přišel, tančili spolu, lehce flirtovali a pozdě večer se spolu poprvé v šeru jedné z bradavických chodeb políbili. Amy pak odešla ze školy a Severus předpokládal, že je to konec toho dívčího románku. Zmýlil se. Amy měla pořád zájem se s ním vídat. A než se rok s rokem sešel, Severus Snape podlehl půvabům mladičké, inteligentní, sebevědomé dívky. Začali spolu žít. Všichni tvrdili, že ji bude podvádět a tyranizovat ji a že ten vztah nemá budoucnost. Stejně jako lidé zavrhli Severuse Snapea proto kým byl, zavrhli Amy proto, že ho milovala a žila s ním. Ale Amy to nevadilo. Byla s ním šťastná. Po čtyřech letech dokonce začali uvažovat o svatbě a založení rodiny. Jenže přišla ta rána osudu. Amy byla jako dítě těžce nemocná a ukázalo se, že v důsledku toho nemůže mít děti. Hluboce ji to zasáhlo. Odmítla Severusovu nabídku k sňatku a málem se s ním i rozešla, protože měla pocit, že ji nemůže milovat, když mu nedá dítě. Ale překonali to. 
Amy si utřela slzy, které jí stékaly po tvářích. Překonali tolik úskalí. Proč mu jen říkala tak ošklivé věci. Vždyť s ním byla šťastná! Někdo ji pohladil.
„ Severusi,“ zašeptala a otočila se.
Severus se posadil na postel a Amy mu položila hlavu do klína. Byla tak ráda, že přišel.
„ Odpust mi, lásko,“ špitla Amy.
„ Nemám ti co odpouštět,“ odpověděl Severus tiše, „ neměl jsem na tebe tak vyjet. Já…omlouvám se,“ poslední slovo bylo sotva slyšitelné.
„ Mrzí mě, co jsem ti řekla.“
„ Možná jsi měla v něčem pravdu. Asi vážně žárlím na toho skrčka,“ Severus mluvil sotva slyšitelně. Amy musela napínat sluch, aby mu rozuměla, „ trávíš s ním víc času než se mnou,“ dodal Severus trochu hlasitěji dotčeným hlasem.
„ Já prostě nedokážu…nemůžu si pomoct. Je tak milý a…moc bych si přála dítě, tak moc bych chtěla…je to tak báječné, když tu je a já…můžu se o něj starat a aspoň na chvíli mám pocit, že…je ze mě máma,“ Amy se znovu rozplakala.
Severus pálila na jazyku poznámka, že mít takového syna, tak ho utopí jako kotě, ale mlčel.
„ Za dva dny si ho Brumbál vezme a bude všechno zase jako dřív,“ zašeptal Severus.
Amy se na něj zadívala. Pokud věděla, profesor Brumbál zatím nenašel pro Harryho nový domov, který by byl vhodný. Ale nechtěla se hádat, už ne. Severus si lehnul vedle ní. Amy se k němu přitulila.
„ Chci, abys věděl, že jsem s tebou šťastná, že tě miluji a nikdy jsem nelitovala, že jsem s tebou. To, co jsem dneska řekla, není pravda. Mám spoustu známých a díky tobě můžu dělat, co se mi líbí a…a…“
Severus Amy umlčel polibkem.
„ Už o tom nemluv.“
„ Chci tě,“ špitla Amy.
„ A Potter?“ uculil se Severus.
„ Chci tě,“ zopakovala Amy zastřeným hlasem.
Severus se pousmál a znovu se políbili.

Neděle byla křest ohněm. Stanovená lhůta jednoho týdne, po který tu Harry mohl zůstat, vypršela. Po pravdě bylo jen málo věcí, na které se Harry těšil víc, než na odchod z tohoto domu. Ne že by si Amy neoblíbil. Naopak vždyť se k němu chovala skoro jako máma. Ale ani kdyby tu nebyl Snape, který nevynechal jedinou příležitost, aby Harryho seřval, zkritizoval, vykázal pryč nebo aspoň ho neprobodl nenávistným pohledem, Harry mu však nezůstával nic dlužen, nemohl by Harry Amy považovat za svoji matku. Což ovšem neznamenalo, že ji neměl rád. Když byl s ní, bylo mu dobře. Nemusel myslet na Siriuse a Dursleyovi, na to, že je sám, co s ním bude. Amy mu rozuměla. Za to Harry nerozuměl jí. Nechápal proč zůstává se Snapem. Byl si teď už jist, že o peníze jí nejde, ani tu nebyla z donucení. O to větší záhada to pro Harryho byla. Myšlenka, že by Amy snad Snapea milovala a zůstávala z lásky, byla pro Harryho tak absurdní, že ho ani nenapadla. Podle jeho mínění Snapea nemohl milovat nikdo.
Během týdne, který tu Harry strávil, obzvláště v posledních dvou dnech, dosáhly Harryho a Snapeovy vzájemné antipatie takových rozměrů, že bylo jasné, že je to dlouhodobě neudržitelný stav. Byla jen dvě východiska – smír nebo boj, při kterém by tekla krev. Británie byla pro ně pro oba příliš malá.

Harry do sebe v rychlosti naházel oběd, vstal, zastrčil židli a zamířil ke dveřím z jídelny. Při pohledu na Snapea se mu už dělalo špatně. Dobře si uvědomoval, jak ho ty černé, zlomyslné oči sledují. Byl to stejný pohled jakým jestřáb sleduje svoji kořist.
„ A tu židli po vás, Pottere, budu zastrkávat já, nebo co?“ zavrčel Snape tiše, když Harry položil ruku na kliku dveří.
„ Já ji zastrčil,“ odsekl Harry.
„ Skutečně?“ povytáhl Snape obočí, v očích se mu nebezpečně blýsklo a na rtech mu pohrával ošklivý úšklebek. Amy strnula vprostřed pohybu a zírala na Severuse. Takhle ho neznala.
Harry se otočil a jeho pohled sklouzl k místu, kde seděl. Židle byla odstrčená od stolu jako by z ní vystřelil a ani se neohlédl. Harry stiskl čelisti.
„ Bude vám to trvat ještě hodně dlouho?“ zavrčel Snape a jeho pohled se zavrtával do Harryho.
Bylo napjaté ticho. Harry sevřel ruce v pěsti a měl chuť Snapea udeřit. Aspoň jednou, ať už by následovalo cokoli, určitě by to za ten pocit stálo, přemítal Harry.
„ Já čekám,“ protáhl Snape a jeho hlas přešel do skřípavého šepotu.
Harry si představoval, jak svírá prsty kolem Snapeova krku a škrtí toho hajzla. Ticho bylo doslova hmatatelné a Snapeovy oči temněly každou chvíli víc. Harry měl ale už dost té Snapeovi šikany, těch naschválů, a nehodlal se pohnout ani o kousek. Když už to vypadalo velice nebezpečně, ozvalo se cinknutí. To Amy praštila s příborem do talíře. V očích měla pohled, jaký u ní Harry, ale ani Severus, ještě nikdy neviděli.
„ Přestaňte s tím! Přestaňte s tím oba dva! Už mám dost té vaší nesmyslné nenávisti!“
„ Nepleť se do toho,“ pokusil se Amy odbít Severus.
„ Budu se do toho plést! A to tak dlouho, dokud si nepřestanete dělat naschvály!“ prohlásila Amy a pak se obořila se Severuse: „ Aspoň ty bys mohl mít rozum!“
Severus ji probodával pohledem. Harry se ušklíbnul.
„ Pottere,…máte hodinu na to, abyste si sbalil a vypadnul odtud!“ vyštěkl Severus, aniž by se na Harryho podíval.
„ Harry nikam nejde,“ prohlásila Amy.
„ O tom bych musel něco vědět,“ odsekl Severus.
„ Nemá kam jít.“
„ Mě to ale nezajímá,“ usmál se Severus tím svým pokřiveným úsměvem, který Harry znal. Amy však ten úsměv viděla poprvé.
Harry se otočil a chtěl odejít. Tady už neměl co dělat.
„ Harry, zůstaň.“
„ Zmizte, Pottere!“ zasyčel Severus.
„ Nikam nejde,“ Amy mluvila klidně, ale důrazně.
„ To je dobrý,“ šeptl Harry, nechtěl, aby se kvůli němu Amy dostala do problémů se Snapem.
„ To není dobrý,“ odporovala Amy, „ já vám dvěma něco povím. Protože vy jste si toho asi nestačili ještě všimnout. Stojíte na jedné lodi, vy přece nebojujete na různých stranách, ale za stejnou věc. Měli byste táhnout za jeden provaz.“
„ Nic o tom nevíš,“ zavrčel Severus.
V tomhle bodě mohl Harry se Snapem výjimečně souhlasit. Amy neměla vůbec představu, jak moc Snapea nenáviděl.
„ Vím víc, než si vy dva myslíte. Ty, Harry, Severuse nesnášíš, protože máš pocit, že je k tobě nespravedlivý, že tě patřičně neoprašuje a nemhouří nad tvými prohřešky oči jako ostatní,“ řekla Amy.
Harry se zamračil. Severus se ušklíbnul.
„ A ty, Severusi, se zase mstíš Harrymu za něco, co nespáchal. Nemůžeš na něj přenášet viny jeho otce a matky. On ti nic neudělal,“ zahleděla se Amy na Severuse.
Teď se šklebil Harry a Severus se mračil.
„ Plácáš nesmysly,“ zavrčel Severus.
„ Je to pravda, nenáviděl jste mého otce a tak nenávidíte…“
„ Mlčte, Pottere! Ten váš slepičí mozek, nemá ani potuchy…“
„ Ty víš, že je to pravda!“ bylo to poprvé, co Amy zvýšila hlas.
„ Nevím, jak jsi na ten nesmysl přišla,“ odpověděl Severus klidně.
„ Žiji s tebou osm let, Severusi. Vím o tobě věci, které nepřiznáš ani sám sobě,“ pousmála se Amy smutně.
„ No jistě,“ ušklíbnul se Severus a pak mávl rukou ke dveřím, „ vypadněte, Pottere.“
„ Tohle takhle dál nejde. Copak to nevidíte? Čeho chcete dosáhnout? K čemu ta nenávist?“ Amy vypadala nešťastně.
„ To nemůžeš pochopit,“ odsekl Severus.
„ Vyzkoušej to,“ vybídla ho Amy.
Severus se jen ušklíbnul a zavrtěl hlavou.
„ Nenávist vás úplně zaslepila. Copak nevidíte ty lepší stránky toho druhého?“ Amy poklesla ramena.
„ A jaké?“ uklouzlo Harrymu.
Snape do něj zabodl pohled.
„ Severus tě pořád chrání, i když to popírá.“
„ To tedy popírám!“ vyprskl Snape.
„ Kdyby ti, Harry hrozilo nebezpečí, byl by mezi prvními, kdo by ti přišel na pomoc,“ pokračovala Amy.
„ To tak,“ ušklíbl se Severus.
„ Sakra, proč nepřiznáš, že ho chráníš, protože jsi miloval jeho matku!“
V jídelně zavládlo ticho. Severus se tvářil netečně, Harry lapal po dechu.
„ Dobrý pokus,“ utrousil Severus.
„ Vím to od té chvíle, co jsem se k tobě nastěhovala. Našla jsem její fotku v krbu, neshořela úplně. Tvář už poznat nebyla, ale stálo tam mému příteli a s láskou Lily Potterová, a ještě se dalo přečíst nezapomeň Severusi. Tak proč lžeš, Severusi?“ povzdechla si Amy.
„ Existenci takové fotky popírám,“ zavrčel Severus, ale nepovedlo se mu být jako vždy netečným. Hlas se mu na chvilinku trochu zachvěl a Harry si toho všiml.
„ Vy a…a…NENÁVIDÍM VÁS!“ zaječel Harry.
„ Dejte si pozor na pusu, Pottere, nebo vás to bude mrzet!“ vyštěkl Severus.
„ Tak dost!“ Amy měla slzy na krajíčku, „ skončete tu nesmyslnou, hloupou a vás obou nedůstojnou nenávist. Tady a teď.“
„ A když ne?“ zavrčel Harry.
„ K čemu vám ta nenávist je. Copak si spolu nedokážete promluvit v klidu jako dospělí lidé? Vyříkat si to a…usmířit se.“
„ Usmířit?“ odfrkl si Snape, „ Amy, prosím tě přestaň se do toho plést. Jenom to zhoršuješ. Potter si teď sbalí svých pět švestek a půjde otravovat život někomu jinému a všechno bude zase jako dřív,“ Severus se pokoušel o jakýsi smířlivější tón.
„ Ne, ne, nebude to jako dřív. Ne teď, když vím, jaká nenávist je v tobě – ve vás obou. Vzdejte se té nenávisti, není to tak těžké, jak se zdá. Stačí mluvit spolu, proto lidé vynalezli řeč, aby komunikovali. Sedněte si spolu a proml

vte si otevřeně.“
„ My nemáme o čem mluvit,“ zašeptal Harry.
„ A ven, Pottere!“ vyštěkl Severus.
Harry se otočil a prásknul za sebou dveřmi.
„ Mám Harryho ráda, Severusi. Nechci, aby odešel. Chci mu dát domov,“ zašeptala Amy.
„ Prosím tě, jestli tak strašně toužíš po dítěti, tak můžeme nějaké adoptovat,“ navrhl Severus.
„ Já se chci postarat o Harryho. Potřebuje naši pomoc. Potřebuje tvoji pomoc.“
„ Myslím, že ne. za chvíli bude pryč a uvidíš, že bude všechno zase dobré,“ Severus se k Amy natáhnul.
Amy couvla.
„ Jsi tak zaslepený nenávistí, že to z tebe dělá pro mě úplně cizího člověka. Děsíš mě. Jak dlouho bude trvat, než se ta nenávist v tobě obrátí proti mně?“
„ Amy, dobře víš, že tobě bych dal všechno. Nikdy bych ti neublížil!“
„ Slova. Dokaž, že nejsi takový, jak se mi teď jevíš. Odpust tomu chlapci, udělej ten první krok a nech ho tu žít,“ její hlas byl skoro prosebný.
„ Nechápeš, co žádáš,“ Severus přivřel unaveně oči.
„ Vyber si, Severusi, buď já a Harry a nebo…“
„ Dáváš mi ultimátum?“ zavrčel Severus.
„ Dávám ti možnost udělat správnou věc. Je to na tobě.“
„ A když řeknu ne?“ zeptal se Severus chladně.
„ To je tvá odpověď?“ zeptala se Amy.
Severus pomalu přikývnul.
„ Vůbec jsem tě neznala, Severusi Snape. Nikdy bych si nepomyslela, že jsi tak pomstychtivý, zlomyslný a…sbohem,“ Amy se otočila a vyběhla z jídelny, po tvářích jí stékaly slzy.
Severus stál v jídelně a díval se, jak odchází. Nevěřil, že ho opustí. Vrátí se. Příliš ho milovala, než aby odešla. Vrátí se.

„ Neměla jsi to dělat,“ šeptl Harry.
Amy šla vedle něj mlčky. V rychlosti si sbalili a teď se táhli s věcmi přes louku. Letax použít nemohli, protože prášek měl u sebe Severus, a přemisťovat se Harry pořád ještě nemohl. Mířili do nejbližší vesnice, aby chytli autobus do Londýna. Dům zůstal daleko za nimi.
„ Pořád doufám, že si to rozmyslí. Nevěřím, že by…,“ Amy popotáhla.
„ Ten má rád jen sebe. nezáleží mu na ostatních,“ utrousil Harry.
„ Ty o něm, Harry, vůbec nic nevíš. Neměl to v životě lehké.“
„ A kdo má?“
„ Ty jsi nikdy rodiče nepoznal, vid?“
„ Ne, nepamatuji se na ně,“ přitakal Harry.
„ Severusovi rodiče se vzájemně nenáviděli. Myslím, že ho otec asi i dost bil,“ Amy si utřela slzy, „ a ve škole mu ostatní taky nic dobrého neudělali.“
„ A tak se dal chudinka ke Smrtijedům,“ ušklíbnul se Harry.
„ Nedělej si z toho srandu!“
Harry se zastavil, jak ho Amyin tón zaskočil. Amy se zastavila a dívala se na Harryho.
„ Má i své světlé stránky. Možná tomu nevěříš, ale miluje mě…tedy aspoň doufám,“ Amy si sedla na kufr.
„ Kdyby tě miloval, nenechal by tě odejít,“ prohlásil Harry.
„ Uvažuje trochu jinak než ty nebo já. Není pro něj snadné dát najevo, co cítí. Myslím teď city jako je láska, přátelství, radost, obavy o někoho, soucit a tak. Ale je to v něm, Harry. I když tomu nevěříš, dokáže stejně jako nenávidět i milovat. Je to člověk ne desetihlavá saň.“
Harry si sedl na svůj kufr.
„ Dělá mi ze života peklo,“ postěžoval si Harry.
„ A ty máš čisté svědomí? Nikdy jsi neudělal nic, zač bys si zasloužil trest? Nebo jsi mu neudělal nic naschvál?“
Harry se začervenal.
„ Tak vidíš,“ pousmála se Amy, „ nemůžete vinit jeden druhého. Oba jste vinni. Copak sis nikdy nepřál, abyste spolu vycházeli?“ 
„ No, přál jsem si, aby mi dal pokoj,“ přiznal Harry.
„ A co jsi pro to udělal?“ zeptala se Amy.
„ A co jsem jako měl dělat? Jít za ním a říct, všechno dobrý Snape?“ vybuchl Harry.
„ Třeba,“ přikývla Amy.
„ To je vtip? Zabil by mě!“
„ Jak to víš, když jsi to nikdy nezkusil?“
Harry se zarazil.
„ Když jsem přišla do Bradavic, zamilovala jsem se do něj na první pohled,“ zasnila se Amy.
Harry se ušklíbnul.
„ Ne, vážně. Je to atraktivní, šarmantní muž. To ti potvrdí každá žena.“
„ Ten tak.“
„ Á, ty si taky myslíš, že si nemyje vlasy, nečistí zuby a žije jako neandrtálec,“ pousmála se Amy.
„ No, tak nějak,“ připustil Harry.
„ Prohlédnul sis někdy jeho vlasy? Vůbec nejsou mastné, ale tak černé, že odráží i to sebemenší světlo. Zřejmě sis nikdy nevšiml jeho kolínské nebo mentolového dechu…“
„ Já k němu nečuchám!“ přerušil Harry Amy.
„ Jistě, tohohle si všímají hlavně ženy. Severus je aristokrat a ne nějaký venkovský balík. Ale to je jedno. Taky se ke mně nechoval zrovna spravedlivě a mile. Jenže život, Harry, se s nikým nemazlí. Severus studenty vlastně učí, že se prostě o své místo na slunci musí porvat. To je dobrá věc do života.“
„ Jo? A co z toho bude mít Neville, kterého Snape neustále ponižuje, protože mu nejdou lektvary jako ostatním. Nebo Hermiona, která je chytrá, a Snape ji ignoruje a říká jí šprtko?“ vyjel na Amy Harry.
„ Severus je už takový. Je tvrdý, ale teď mi upřímně řekni, udělal jsi NKÚ z lektvarů?“ Amy se dívala na Harryho, který se kousnul do spodního rtu, „ udělal, viď? A co jsi měl?“ Harry se kousnul ještě víc, „ že by vynikající? A kdo tě donutil ležet celé večery nad knihami? Kdyby s vámi jednal Severus jako s kamarády, učili byste se? Asi ne viď? Ale protože je tvrdý, naučí vás mnohonásobně víc, než je v osnovách.“
„ Ale Neville…“
„ Se buď naučí postavit Severusovi, nebo v životě nic nedokáže. A ta Hermiona se zase naučí, že mít něco naučeného nazpaměť není vždy to, co se chce. To je život, Harry.“
„ No fajn, tak Snapeovy učební metody, ať už jsou sebepříšernější, necháme stranou. Co na něm miluješ?“
„ Je jiný než ostatní muži. To mi na něm vždy imponovalo. Je to osobnost. Abych si muže vážila, musím k němu malinko vzhlížet. A já k Severusovi vždy vzhlížela. Už jako studentka. Byl o tolik chytřejší, schopnější a tolik toho věděl. Taky mě trápilo, že nejsem jeho oblíbenkyně. Vždycky měl rád jen studenty ze Zmijozelu,“ Amy se lehce pousmála, jak vzpomínala.
„ A ty jsi chodila kam?“
„ Do Havraspáru. Jenže já se nenechala odradit. V šestém ročníku jsem ho požádala o doučování z lektvarů, abych udělala OVCE.“
„ A co on?“ zeptal se Harry a tajil dech.
„ Vyhodil mě od sebe z kabinetu,“ usmála se Amy.
„ No jistě,“ pokýval hlavou Harry, „ a mě radíš, abych…“
„ Počkej, Harry. Po každé hodině jsem za ním chodila s dotazy. Nejdřív byl protivný, neobýval mě, ale časem mi sem tam věnoval chvilku. Nakonec mě začal doučovat. Dvakrát týdně jsem po vyučování chodila k němu do kabinetu, aby mi dokazoval, co vše neumím, kde všude mám nedostatky, peskoval mě, kritizoval, občas mi bylo do breku. Ale jak vidíš, nevzdala jsem to.“
„ To je všechno hrozně hezké, ale to ho mám požádat o doučování z lektvarů?“ Harry nasadil pochybovačný výraz.
„ Třeba. Na Severuse musíš pomalu, jemně. Když budeš moc hrr, tak narazíš. Nepustí si tě k sobě. Ale kdybys s ním trávil víc času a projevil snahu.“
„ Času s ním při školních trestech trávím až dost. Nemluvě o loňském ročníku a nitrobraně. Děkuji nechci.“
„ Vidíš, to je ten problém. Ty nechceš. Vadí ti, jak se k tobě Severus chová, ale nechceš proto nic udělat. A přesně totéž platí pro Severuse. Je to začarovaný kruh. Jeden z vás musí udělat první krok.“
„ No, já to tedy nebudu,“ prohlásil Harry.
„ Máš na něj teď vztek kvůli mámě. To je pochopitelné,“ zašeptala Amy.
Harry mlčel. Amy měla pravdu.
„ Nevím, co mezi nimi bylo. Ale nemyslíš, že tvoje máma měla právo navazovat vztahy s kým chtěla?“
„ Ale ne sním!“
„ Co o Severusovi víš? Že učí lektvary a byl Smrtijed. A co ještě?“ zamračila se Amy.
„ To mi stačí,“odsekl Harry.
„ Víš, že trpí nočními můrami? Viděl tolik utrpění a prolité krve, že jsou noci, kdy vůbec nemůže spát, protože se mu to vrací.“
„ Neměl to dělat,“ zavrčel Harry.
„ Neměl na výběr. I když se mu to příčilo, musel plnit Voldemortovy rozkazy. Po těle má jizvy jako památku na chvíle, kdy se pokusil vzepřít.“
Harry přešlápnul.
„ Víš, že je Severus jediný, kdo se Voldemortově moci vzepřel? Nikdo jiný se od Voldemorta neodvrátil. Nikdo jiný to totiž nedokázal.“
Harry se zadíval Amy do očí.
„ A víš, Harry, že žiješ jenom díky němu? To on informoval Brumbála o Voldemortově cestě do Godrikova dolu. Bohužel bylo už pozdě na záchranu tvých rodičů, ale díky tomu tě mohl Hagrid vyzvednout včas, než se objevili mudlové a hlavně Smrtijedi.“
„ Ne!“ 
„ Je to tak, Harry. Zachránil spoustě lidí život a přitom ti lidé o tom ani neví. Jeho jméno je pošpiněné a lidé si o něm myslí to nejhorší. Myslím, že má vztek, že ty jsi slízl všechnu smetanu.“
„ Smetanu? Smetanu? O to mu jde! O slávu! O Merlinův řád! Prostě žárlí, že já jsem slavný a on je nula? Klidně mu tu pitomou slávu dám!“ rozkřičel se Harry.
Amy potřásla hlavou.
„ Nepochopil jsi mě. Nechce slávu a řády. Chce uznání, respekt a hlavně klid. proč si myslíš, že tajíme náš vztah? Proč jsem nikdy nepřijela za ním do Bradavic, nikdy mě s ním nikdo neviděl – jen Brumbál a teď ty?“
Harry pokrčil rameny.
„ Moji přátelé mě zavrhli, když jsem jim řekla, že s ním chci strávit zbytek života. Severus nechce, aby si na mě i ostatní lidé ukazovali prstem. A přitom by si přál mít rodinu, žít normální život. Ale nemůže. Protože lidé jako ty, Harry, kteří ho odsoudili příliš rychle, mu to nedovolí.“
„ Já ho neodsoudil příliš rychle!“ zavrčel Harry.
„ Opravdu?“
Harry uhnul pohledem.
„ Netvrdím, že Severus je zrovna beránek. Ne, je těžké s ním vyjít. Ale je to člověk, Harry. Má stejné pocity, problémy, staré rány, bojí se, umí se smát i plakat jako ty, jako já, jako každý jiný. A je zranitelný. Zranitelnější než si myslíš. A proto se chová tak, jak se chová. Bojí se, že mu někdo ublíží. Je velice citlivý, možná až přecitlivělý, ale není to kámen, ani divoká hydra. Když tohle pochopíš, možná ho uvidíš v trochu jiném světle,“ Amy domluvila a dívala se na Harryho.
Harry zíral před sebe. Amy říkala spoustu věcí, které prostě nedokázal přijmout. Snape byl Snape. Jenže v Harrym hlodala jedna věc. Amy se Snapem žila už dost dlouho. Musela o něm něco vědět. Jenže nešlo, aby Harry prostě jen tak zapomněl na vše, co mu Snape udělal a začal hledat cestu ke smíru. Ne to prostě nešlo! Harry vstal.
„ Už je docela tma. Měli bychom jít,“ řekl Harry.
Amy přikývla.

Severus vzhlédnul od pergamenu. Po několika neúspěšných pokusech se mu podařilo zabrat se do práce. Byl přesvědčen, že se Amy brzy vrátí, až ji přejde ten podivný vrtoch s Potterem. Teď se však díval z okna a cítil, jak v něm roste nepokoj. Venku už byla tma. Ne šero ale tma. A Amy pořád nikde. Severus odložil brk, sevřel své dlouhé prsty do špičatého tvaru střechy a tiše si povzdechnul. 
„ Proč, Amy? Proč to muselo takhle skončit?“ zašeptal Severus do ticha své pracovny. přemýšlel o tom všem, co dnes padlo. Přál by si, aby tu Amy byla. Netušil, co by jí řekl, ale snad by se snažil být chápavější. Tolik toužila po dítěti. Možná, že byli zaslepení oba. Ona touhou po synovi on…Severus složil hlavu do dlaní. Poprvé ve svém životě začal Severus přemýšlet, proč je tak plný zášti a nenávisti. Kromě Amy mu na nikom nezáleželo, nikoho neměl rád. Lidé mu byli odporní a lhostejní. Jen Amy…jenže Amy byla pryč…a venku byla tma…a ve tmě…Severus se postavil tak prudce, že židle s těžkým zaduněním spadla na zem. Po těle mu přeběhl mráz. Potter přitahoval problémy a tam venku byl někdo, kdo měl enormní zájem na jeho likvidaci. A Amy možná byla s ním! Severus popadl hůlku a vyběhl z místnosti. Musí je najít. Pak to všechno nějak vyřeší. Ale musí ji najít!

Harry ucítil teplo a pak pach spáleného masa. Otočil se a něco ho udeřilo do hlavy. Svět kolem něj zčernal.

Byli tak v půlce cesty, když se Amy zmocnil velice podivný pocit. Takový ten, z kterého se vám ježí chlupy na zátylku. Neřekla nic. Nechtěla Harryho zbytečně znepokojovat, ale přece jen vytáhla hůlku. A pak to vše šlo ráz na ráz. Nejdřív zahlédla siluetu, pak zřetelně rozeznala postavu v kápi. Víc nepotřebovala vědět. Rozmáchla se, ale kouzlo nevyšlo. V boku ji zasáhl záblesk cihlově rudého světla. Ani nevykřikla. Jen se ve vší tichosti zhroutila na zem a z rozšklebené rány v boku tryskala rudá krev.
Harry se otočil, když si uvědomil, že ho minulo nějaké kouzlo a ucítil spáleninu, ale něž mohl pochopit, co se děje, udeřil ho další útočník ho hlavy. Harrymu sklouzly brýle a zhroutil se na zem. Pět postav v kápi je obstoupilo.
Těžko říct, co vedlo Severuse Snapea zrovna tímto směrem. Snad to byl instinkt, možná jeho srdce. Kdo ví. Ale důležité bylo, že si vybral správný směr. Jeho příchod byl nečekaný, ale ne překvapující. Pět hůlek vyslalo svá kouzla. První dvě Severus odrazil, třetí pohltil magický štít, čtvrté ho minulo, ale to páté se mu zakouslo do paže. Severusova bílá košile se zbarvila krví. Ale nezdálo se, že by si Severus vůbec všimnul. Jeho protiútok byl tak silný, že jeden z pomalejších útočníků se prostě vypařil. Nezbylo z něj absolutně nic. Zbylí čtyři ustoupili a rozdělili se. Severusův pohled sklouzl k nehybné Amy. Pocítil bodnutí u srdce a vztek. Zaútočil na nejbližšího Smrtijeda s děsivou silou. Smrtijed zavrávoral, když jeho protikouzlo jen tak tak zastavilo Severusův útok. Všichni čtyři Smrtijedi zaútočili společně. Severus nemarnil čas protikouzly a uskočil. 
„ Expelliarmus!“
Severus pustil hůlku v posledním okamžiku, jinak by nespíš přišel o prsty. I tak měl na ruce krvácející šrámy. Kouzlo bylo velice silné. Severus obdržel další zásah a levým bokem mu projela řezavá bolest. Smrtijed však nečekal fyzický útok. Severus měl odjakživa nechuť k rvačkám a soubojům tělo na tělo, ale zabíjet rychle a čistě uměl dobře na sto způsobů. Ozvalo se hlasité křupnutí, když trhnul Smrtijedovi hlavou, a muž se sesunul mrtvý k zemi. Severus ani nevnímal, že si odnesl dalších pár šrámů. Jako by vůbec bolest necítil, jako by mu nezáleželo na tom, zda bude zraněn. Severus sebral hůlku mrtvého a uskočil před zeleným zábleskem.
„ Utíkej si, ale neutečeš!“ zachechtal se Smrtijed, ale dál se nedostal. Severusovo kouzlo mu doslova vypálilo srdce z těla.
Zbývající Smrtijedi si vyměnili pohledy a zaútočili. Severus byl nucen couvat a chránit se štítovým kouzlem.
Amy pootevřela oči. Byla jí zima. Pokusila se zvednout hlavu, ale neměla sílu.
„ Severusi,“ vydechla a hlava jí klesla na zem, z úst jí vytékal hustý pramen krve.
Severus ji slyšel velice dobře. Zrušil štítové kouzlo a přešel do poněkud šíleného protiútoku. Smrtijedi se zachechtali a zaútočili. Jedno kouzlo se otřelo Severusovi o rameno a zanechalo po sobě na jeho kůži ošklivou spáleninu. Druhé kouzlo se zakouslo Severusovi hluboko do stehna, ale to ho nemohlo zastavit.
Harry pootevřel oči. Viděl rozmazaně. Nahmatal brýle a nasadil si je. Byl tak svědkem posledních okamžiků pátého Smrtijeda, který se doslova rozprsknul jako přezrálý meloun. Harry polknul. Snape si ho vůbec nevšímal. Nevypadal dobře. Byl zakrvácený, ale nezdálo se, že by byl zraněn vážně. Zahodil hůlku, která mu nepatřila. Prošel kolem Harryho, jako by tam ani nebyl a kleknul si vedla Amy. Harrymu se sevřelo srdce. Po čtyřech se připlazil o kousek blíž. Trochu se mu zvedal žaludek a třeštila mu hlava, ale nic jiného mu nebylo.
Amy otevřela oči a pokusila se o úsměv.
„ Severusi,“ zašeptala vděčně. 
„ Šššš, nemluv. Bude to dobré,“ zašeptal Severus uklidňujícím tónem..
„ Věděla jsem, že přijdeš, že nejsi…,“ sípala Amy.
„ Přece bych tě neopustil,“ Severus sevřel její tělo v náručí.
„ Je mi zima,“ vydechla Amy tichounce.
„ Bude to dobré,“ Severus ji k sobě přitisknul víc. Srdce mu krvácelo. Věděl, že ji už nepomůže. Rána v jejím boku byla příliš vážná. Nemělo smysl ji táhnout někam. Zbývalo jí posledních pár chvil. Severus měl pocit, jako by mu někdo vyrvával srdce z těla.
„ Severusi, že už…už…ta nenávist…slib mi, že…Harry…,“ Amy sevřela rukou Severusovu.
Severus přikývl.
Amy se po tváři skutálela jediná slza. Její stisk slábnul.
„ Postarej se…nedovol…,“ Amy křečovitě sevřela Severuse, jako by ji ten stisk mohl udržet naživu, „ …miluji tě, Severusi,“ usmála se Amy a třpyt v jejích očích pohasl.
Harry nedýchal a tvář mu máčely slzy. Čekal, že i Snape v tuhle chvíli projeví aspoň trochu citu, že se v těch černých očích objeví slzy, nebo že zašeptá, že ji miluje. Ale Severus jen mlčky zvedl její bezvládné tělo a pomalu zamířil zpátky k domu. Na Harryho se ani nepodíval. Harry se zvedl a nenávistně hleděl za odcházejícím Snapem. To nebyl člověk, ale necitelný netvor!

Harry seděl sám ve ztemnělé jídelně a zíral apaticky před sebe. ačkoli se vrátili do domu již před sedmi hodinami, měl pocit jako by to bylo sotva sedm minut, co se to všechno odehrálo. Pořád viděl její zakrvácené tělo, jak svírala Snapea a jak se Snape tvářil naprosto lhostejně, přestože ve způsobu jakým ji držel bylo cosi, co v Harrym vyvolalo představu, že aspoň teď projeví Snape trochu citu, lidskost, že bude plakat, nebo ji řekne, že ji miluje. Nic z toho se nestalo a Harry to považoval za ten největší zločin, jakého se Snape kdy dopustil. Mohl se jen utěšovat, že se Amy nikdy nedozví, jak strašně se ve Snapeovi spletla. Nemiloval ji, protože kdyby ji miloval, tak by pro ni truchlil. Kdyby ji miloval, nikdy by ji nenechal odejít! Harry bouchnu pěstí do stolu. Bylo to gesto zoufalství, bezmoci a vzteku. Harry ani netušil, kam se Snape ztratil. Od jejich návratu ho neviděl. Odnesl Amy do sklepení a už se neukázal. Harry si tiše povzdechl. Ať už byl jeho vztek na Snapea jakkoli velký, sám cítil vinu. Copak se to celé nestalo kvůli němu? Nebyl snad jeho příjezd sem příčinou hádek mezi Snapem a Amy? Byl stejně vinen jako Snape. On byl příčina a důsledkem byla smrt dalšího člověka, který mu byl blízký. Nejdřív Sirius, pak Dursleyovi – ano byli jeho rodina, teď to Harry věděl. Kdo bude další?

Harry seběhl po schodech a nakoukl do jídelny. Jako obvykle tu nikdo nebyl. Už tři dny se Snape neukázal a Harry neměl ani tušení, kde je. Dům byl teď tichý zdál se skoro prázdný, mrtvý. Ne, že by Harry tak strašně toužil po Snapeově společnosti, ale samota jen zvětšovala tu prázdnotu v něm. Cítil se jako by svět ztratil barvy, jídlo a pití chuť. Smrt Siriuse, Dursleyových a Amy se mu jevila s každou hodinou děsivější, obludnější a strašlivější. Skoro měl pocit, že Voldemort záměrně zabíjí lidi, kteří mají pro Harryho nějaký význam, aby ho zlomil, vydeptal.
Harry se zahleděl z okna. Byla už tma, ale spát se mu nechtělo. Pomalu, neochotně se vracel do svého pokoje, když si všiml něčeho, co mu předtím uniklo. Dveře od obývacího pokoje byly pootevřené a vycházel z nich nejasný, tenounký pruh světla. Nejspíš dveře pootevřel průvan, protože když šel Harry do jídelny, přísahal by, že bylo zavřeno. Popošel blíž a nakoukl štěrbinou dovnitř. Nic neviděl, a tak se odvážil otevřít dveře víc. Kromě plamenů ohně krbu tu nebyl žádný jiný zdroj světla. Místnost se utápěla v šeru. Harry se protáhl pootevřenými dveřmi dovnitř, ačkoli mu jeho vnitřní hlas říkal, že tu někde určitě je Snape a bylo by tudíž moudřejší odejít. Ale cosi silnějšího než on ho nutilo vejít jakási iracionální touha po hádce, která by mu přinesla klid snad cosi jako rozhřešení. Harry se rozhlédnul a strnul. Prvním impulsem bylo omluvit se a jít pryč. Přece jen se Snapea docela bál. Jenže pak si uvědomil, že Snape spí. Popošel blíž a hleděl na tu pro něj bizardní scénu. Snape ležel na pohovce, pravou ruku měl pod hlavou a levá mu bezvládně visela přes okraj pohovky. Černé vlasy mu sklouzly do tváře. Byl to nezvyklý pohled. Harry couvnul a chtěl odejít, když zahlédnul na zemi něco bílého. Leželo to jen kousek od Snapeovy levé ruky, jako by to Snape upustil, když usnul. Harry se přiblížil a váhavě se pro to natáhnul. Byla to fotka. Harrymu se rozklepaly ruce. Na fotce byl Snape a Amy. Harry nedokázal odhadnout, kde to bylo foceno, ale dojem, který z té fotky měl, ho zneklidnil. Amy seděla Snapeovi na klíně, objímala ho kolem krk, Snape ji držel kolem pasu a oba se usmívali. Vypadali tak šťastně,. Harry hodil fotku zpátky na zem a utekl. Jeho mysl se vzpírala rodící se myšlence, že se možná ve Snapeovi spletl.
Následující den musel Harry myslet téměř neustále na Snapea, na to co Amy řekla a na svou nenávist. Snažil se ujistit, že je správné nenávidět Snape, protože měl pocit, že začíná pochybovat. Avšak žádný argument se mu nezdál dost dobrý. Vůbec z toho neměl dobrý pocit.

Harry poněkud nerozhodně postával nahoře na schodišti. Od smrti Amy uplynulo už šest dní. Dost dlouhá doba na přemýšlení. Teď už Harry nedokázal jen sedět na posteli, zírat do zdi a utápět se ve své vlastní bolesti. Aspoň při památce Amy se rozhodl postavit své noční můře – Snapeovi. Navíc chtěl vědět, co teď bude dál? Co s ním bude? Jenže když teď stál na schodech, veškerá odhodlanost ho opouštěla. Harry se zhluboka nedchnul. Neměl co ztratit. Pomalu sešel dolů a pod schody zastavil se. Dveře obýváku byly dokořán a v pokoji byla tma. Harry udělal několik kroků ke dveřím a znovu se zastavil. Měl pocit, že má srdce až v krku. pln nejistoty vešel do místnosti. krb byl už téměř vyhaslý. Jen pár žhavých uhlíků rudě žhnulo. Harry se otočil k pohovce, polknul a chystal se Snapea oslovit. Snape ležel na boku zády k Harrymu, oblečený v černých kalhotách a košili, takže téměř splýval s okolím. Snad proto Harrymu chvíli trvalo, než si to uvědomil. Snapeova ramena sebou křečovitě škubala jako by…Harry zadržel dech. Ten Snapeův tichý pláč na Harryho mocně zapůsobil. Najednou byl Snape daleko lidštější a Harryho ho viděl novýma očima. Plakal, to znamenalo, že ji skutečně miloval. A pokud ji tolik miloval, že pro ni dokázal plakat, nemohl to být špatný člověk. Harry se snažil s touto myšlenkou vyrovnat. Přijmout ten fakt, že Snape je člověk nikoli dvanáctihlavá saň, že má stejné problémy, city, že dokáže milovat, smát se i plakat. Harry couvnul a narazil do křesla. Snape se otočil a pohlédl na Harryho, který strnul a čekal příval nadávek jako obvykle. Nic nepřišlo. Bylo podivné ticho. Harry zvedl oči a právě v tu chvíli se v krbu rozhořel znovu oheň a oni si pohlédli do očí. Byla to zvláštní chvíle. Jako by to bylo vůbec poprvé, co se na sebe podívali. Zdálo se, že Snape ztratil tu auru chladu a z jeho obličeje spadla maska arogance a povýšenosti, takže se Harry teď díval do tváře muže, v jehož rysech se odrážely věci, jimž neměl Harry možnost porozumět. Čemu však Harry rozuměl, byly ty černé oči. Roky je považoval za studené a prázdné a dnes v nich viděl nesmírný žal a stejnou prázdnotu, jakou cítil v duši i on sám. nejdřív byl zaskočen, pak překvapen a pak pocítil jakési souznění. Byl to první krok ke změnám. Harry polknul a ohromen sám sebou začal kdo ví proč mluvit o vlastní bolesti: „ Když zemřel Sirius, měl jsem pocit, že je konec. Jako by část mě zemřela s ním. Nechtěl jsem slyšet žádná vysvětlení, nezáleželo mi na ničem. Bylo mi všechno jedno. Ta bolest byla téměř nesnesitelná. Pak ale ustoupila a zbyl jen pocit prázdna, který byl ještě horší.“
Severus byl zaskočen. Chtěl Pottera poslat pryč. Cítil se ponížený tím, že ho ten kluk takhle viděl. Jenže to dítě říkalo věci, které právě cítil. Přesně popisovalo tu bolest a prázdnotu, která ho drtila a trhala na kusy. Severus poslouchal Harryho stále méně a méně a nořil se do sebe. Znovu si přehrával rozhovor s Amy než odešli i její poslední slova. A uvědomoval si, že to jeho nenávist ji zabila. Byl zaslepený. Měla pravdu a on se mýlil. Kdyby ji poslechl, kdyby naslouchal svému srdci, mohla žít!
Harry ztichl a díval se na slzy stékající po Snapeově tváři. Už necítil nenávist, naopak chtěl by Snapeovi pomoct. Prázdnota v něm se zmenšovala.
„ Měl jsem ji rád. Chybí mi,“ odvážil se Harry špitnout.
Severus se na Harryho zadíval a neviděl nanicovaté dítě. Poprvé si uvědomil, že Potter je sevřený povinnostmi stejně jako kdysi on, že stejně jako kdysi na něj jsou i na toho chlapce kladeny nelidské nároky, že stejně jako on musel i mladý Potter předčasně dospět pod tíhou ztrát. Severus Snape se díval na Harryho Pottera a viděl v něm tak trochu sebe. jen rozdíl byl v tom, že on na to tehdy byl sám. Nikdo mu nepomohl. Dobře si pamatoval, jaké to bylo. Teď už rozuměl, proč Amy chtěla vzít Harryho pod ochranu. A čím jiným by mohl lépe uctít její památku, než to splnit? Nejzvláštnější ale bylo, že necítil žádnou nenávist. Po pravdě necítil vůbec nic.
„ Byla výjimečná…jako vaše matka,“ zašeptal Snape.
Harry otevřel pusu, ale zase ji rychle zavřel.
„ Můžete tu zůstat, jak dlouho budete chtít,“ dodal Snape po chvíli.
„ Nechci abyste mě tu trpěl jen proto, že si to přála ona,“ ohradil se Harry.
Snape potřásl hlavou a vstal. Přešel k oknu a zadíval se ven. 
„ Myslíte si, že mě znáte, Pottere. Ale to je jen jeden z vašich omylů.“
„ Možná,“ připustil Harry.
„ Záleží na vás, Pottere,“ pokrčil Severus rameny.
„ Na vás taky,“ odvětil Harry.
Snape se otočil a pohlédl na Harryho.
„ Pottere…Harry…chci abys tu zůstal,“ Severus to vyslovil tak tiše, jako by si tím nebyl jist. Ale když už to jednou bylo venku, věděl, že to je to, co chce. Postará se o toho kluka, postará se, aby to zvládnul, aby na to nebyl sám. Ano, postará se.
„ Rád, pane,“ upřímnost v Harryho hlase Snapea trošku překvapila.
„ Severus…můžeš mi tykat, ale ve škole…znáš se…“
Bylo zvláštní slyšet Snapea, tedy Severuse, mluvit takhle. Harry se lehce usmál.
„ Neříkej, že mě znáš,“ řekl Harry.
„ Bod pro tebe,“ pokusil se o úsměv Snape. Byl to ale jen smutný úšklebek. Bolest ze ztráty Amy, byla příliš velká.
„ Amy by…,“ Harrymu selhal hlas.
„ Pojďme za ní. Spí dole v kryptě.,“ zašeptal Severus.
Harry přikývl.

Byl to začátek konce jedné dlouhé nenávisti. Avšak cena Amyna života, jenž tenhle smír vykoupil, byla krutou daní. Je otázkou, a Severus ani Harry na ni zřejmě nikdy nenajdou odpověď, jak hodně to bylo nezbytné. 

Konec