Něco k napsání

 

Autor: Cybele
Překlad: D.J. Orlovský
Pár: Severus Snape/ Harry Potter
Shrnutí: Harry skládá OVCE a má poslední dva týdny než definitivně skončí škola. Snape si však nečekaně vyžádá jeho deník na lektvary, do něhož si Harry v domnění, že se neznámkuje, psal nejen o lektvarech
Poznámka: Děkuji Araneae za korekturu překladu

Něco k napsání

Harry odložil svůj brk a ještě jednou sjel pohledem svůj test OVCE z lektvarů. 

Byl hotov. Po sedmi letech neustálých stresů v hodině, bude Harry konečně volný. Jistě, prakticky ještě ne. Stále mu zbývaly dva týdny do konce semestru. A kdyby na něj někdo přitlačil, musel by Harry přiznat, že v posledních dvou letech nebyl v hodině stresovaný. Musel by přiznat, že mu vlastně nevadilo chodit celý tenhle rok do hodiny. Pod nátlakem by pravděpodobně přiznal, že si hodiny docela užíval a možná se na ně i těšil. Ale to by si musel vzít Veritaserum, aby přiznal, že se mu po hodinách bude stýskat. Že mu bude chybět Snape.

Harry na svůj test zakouzlil uzavírací kouzlo, čímž zmizely záhadné a tiché bublinky, které Snape umístil kolem každého studenta, aby zabránil případnému podvádění. Kromě Millicent Bulstrodeové a Levandule Brownové tu byl poslední. Domníval se, že možná strávil nad poslední otázkou písemné práce ohledně morálního využití magických tvorů na ingredience do lektvarů víc času, než bylo nutné.

Harry si sbalil věci i písemku a vydal se k místu, kde Snape podrobně studoval hromadu svitků, zamyšleně si přejížděje po bradě orlím perem svého brku. Harry polknul a podíval se jinam. Položil svoji písemku na stůl k ostatním, otočil se a šel.

"Pottere." Z toho úsečného, kousavého způsobu, jakým bylo jeho jméno vysloveno, Harryho zamrazilo podél páteře. Povzdechl si a trochu se sebral, než se otočil zpět k profesoru lektvarů. 

"Ano, pane?"

"Váš deník."

Harryho žaludek se stáhnul. "Prosím?" řekl přiškrceným hlasem. 

Snape ho probodl netrpělivým pohledem, podrážděně stáhl rty. "Váš deník z lektvarů, Pottere. Máte ho obsažený ve zkoušce. Netvrďte mi, že jste na to zapomněl."

Zapomněl? Ne. Harry vůbec netušil, že deník patří do zkoušky. Ve skutečnosti si zcela jasně pamatoval, že bylo řečeno, že se deník nebude známkovat. Počítal s tím. "Já-já myslel, že jste říkal, že nebude známkován, pane."

Něco připomínající uspokojení se mihlo Snapeovou tváří. Jeho oči se zlomyslně zatřpytily. Kdyby nebyl Harry zaskočen nečekaným přáním profesora přečíst si deník, možná by roztál. Bylo to právě to něco v tom pohledu.

"Pokud jste četl syllabus, který jsem rozdával na začátku roku, věděl byste, že i když nebude deník známkován, může být vyžádán při nerozhodné známce. Mám tomu rozumět tak, že jste si nevedl deník?" Harryho napadlo, že může vidět, jak se koutek Snapeových úst začíná cukat v zlomyslném úsměvu.

Oh, ale on ho psal. "Ano! Totiž chci říct ne. Já jsem…já jen…mohu vám ho dát příští hodinu?" začal Harry prosit. Pokud bude mít aspoň hodinu, může vymazat všechny ty kompromitující věci. Všechny ponižující věci. K čertu. Proč Hermioně vracel ten zatracený časový plán? 

"Můžete, pokud chcete strávit osmý rok v mé třídě." Harry to krátce zvážil. Může to být tak zlé? Když si představil, že Creevey bude v té třídě a při Harryho štěstí bude dán dohromady s ním.

Zatraceně. Nejhorší, co by se mohlo stát, by bylo, kdyby Snape četl jeho deník v pondělí třídě. Zmijozelští by se umlátili smíchy. Ron by se ho zřekl. A zbytek nebelvírských by s ním přestal mluvit. Ale už to jsou jen dva týdny, ne?

Harry vsunul ruku do své tašky a rychle vytáhl svůj deník, postrčil ho dopředu. Upíral oči na zelenou knihu, vědom si toho, že rudne. Ale nemohl s tím k čertu nic udělat. Snape knihu vzal a přitáhl si ji. Po chvíli si Harry vzpomněl, že by měl jít. Otočil se a pokusil se vypařit.

"Pottere, buďte tak laskav a odstraňte to zámkové kouzlo."

Následován smrtí ve svých stopách - nebo si raději přál, aby byl zasažen smrtí - Harry polknul a potlačil bolestný sten, vytáhl hůlku a zamumlal jedním dechem heslo. Zahleděl se ještě jednou s trochu větším zoufalství ve svém výrazu, než by chtěl a pak vypadl z místnosti. 

Zvláštní.

Viděl jsem, jak ten kluk utekl z mé třídy skoro tak naléhavě jako Neville Longbottom. Jistě Longbottomova úzkost mě přestala bavit už dávno. Začalo to být poněkud nudné. Já kýchnu a ten kluk div nedostane infarkt.

Teď Potter…

Jsou to už roky, co mě dráždilo cokoli jiného kromě té nejasné záští v tom chlapci. Vyžadoval mé tresty, ačkoli já pouze opravoval jeho gramatiku. Ta neochota…nikoli strach, co jsem viděl v jeho výrazu, když zkoušel prosit za svůj deník, myslím, že mě čeká zábavná noc čtení toho, co si o mě Potter doopravdy myslí. 

Stává se to každý rok. Pokaždé ti pošetilí studenti sedmých ročníků nečtou ten zatracený syllabus a vyplní svůj deník komentáři všeho od mých vlasů až po mé metody výuky. Mám nesmírnou sbírku barvitých urážek, vleklých tirád a báječně krutých obrázků mého profilu. Těší mě to množství. I když neznámkuji ty příšerné věci, problematičtí žáci jsou jen potrestání za své vlastní věty svým pocitem viny a případným vzteklým pohledem ode mne, společně s mými vlastními komentáři, které přidávám do jejich deníku. Je to dost na to, aby se zpotili strachy-

Příští dva týdny by mohli být docela zábavné.

Poté co jsou všechny deníky a testy odevzdány, sesbírám je a odnesu do svých komat. Pak si sednu za stůl s lahví brandy, svým brkem a studnou rudého inkoustu. Mám celý týden na to, abych testy opravil. Dnes večer si ale dovolím to potěšení konečně obdržet upřímná slova toho chlapce. Otevřu deník na poslední straně. Urážky bývají většinou nejkreativnější na konci roku. Usrknu brandy a soustředím se.


30. květen

roztok na odstraňování bradavic:
Zakalené. Přidal jsem moc zmijích zubu v prášku, myslím. Hustota je poněkud mizerná. Přidal víc džinu…vypadá, že pracuje.

Zatraceně!!! Proč nemůžu být jeho brk? Do prdele.

Přál bych si vědět, jestli by si všimnul, kdybych se napil jeho džinu. 



Svraštil jsem obočí a přemýšlel o tom brku v té otázce. Mám zlověstné potěšení z odhalení Potterova tajemství. To "jeho" je nápadné. Nikdy mě nenapadlo, že by ten kluk byl homosexuál. Všechny ty čarodějky všude kolem ho musí vnitřně užírat. Předpokládám, že jedno pořekadlo "takes one to know one", není tak úplně pravdivé. Pokračuji ve čtení.



25. květen poznámky z přednášek

1903 - výnos o ochraně draků

- zabíjení draků pro jejich magické vlastnosti zakázáno
- za pytlačení trest nejméně 10 let. Jsem tak zasraně tvrdý.



Začal jsem se smát. Sakra. Nikdy jsem si ani nezkoušel pomyslet, že Potter je v mé třídě vzrušený. Ta myšlenka mě zneklidňuje. Posunul jsem se v křesle a přeji si, abych mohl pokračovat ve čtení. Touha zjistit, kde je objekt náklonnosti Chlapce, který zůstal na živu znovu a znovu, mě nutí pokračovat.



- 15 let za zabíjení samic

Zajímalo by mě, jak je velký. Honí si ho? Bože. To bych chtěl vidět. To bych rád věděl na koho přitom myslí. Pokud na někoho myslí. Potřebuji studenou sprchu.

23. květen

Oči barvící lektvar

Černá. Jako má on. Temné a hluboké a studené. Dívá se na mě. Kdy se ten pohled začne upírat přímo do mých kalhot? Vánoční večeře. Upustil vidličku a já ji pro něj zvedl. Zíral. Okamžitá erekce. Jsem fanatik.



Přečetl jsem si tu pasáž čtyřikrát, než jsem opatrně odložil deník na stůl. Pořádně jsem si přihnul z lahve, nechal jsem tekutinu zklidnit mé poněkud divoce bijící srdce. Mým prvním impulsem bylo věřit, že ta celá věc je jen vtip. A kdybych v podstatě nevytrhl ten deník z jeho třesoucích se rukou, mohl bych tomu šťastně uvěřit.

Moje myšlenky se stočily k té noci zmíněné v otázce. Škola, pokud si vzpomínám, byla téměř prázdná. Potter a dva zmijozelští byli jediní studenti, kteří zůstaly na hradě. Všichni ostatní byli pozvání domů, aby slavili konečný pád Pána zla. Brumbál vyžadoval, abychom se shromáždili kolem malého kulatého stolu k lepšímu "sblížení", jen při vzpomínce na to, jsem se zamračil. Chtěl se ujistit, že při té příležitosti bude rodinnější atmosféra, než od té doby, co se chlapcův neschopný kmotr nechal zabít v závěrečné bitvě. Přišel trochu pozdě na rodinnou chvilku, takže byl chlapec nucen sednout si vedle mne.

Upustil jsem vidličku a on se sehnul, aby ji zvedl. Jen jsem zíral na to nebelvírské trvání na ukazování vlídnosti k těm, jež je nenávidí. Nebo přinejmenším jsem se domníval, že nenávidí on mne. Zdálo se mi teď, že bych dal přednost zůstat ve svých falešných představách. Jak se tomu klukovi mám po tomhle podívat do tváře?

Navzdory svému nejlepšímu úsudku jsem znovu vzal ten deník. Říkal jsem si, že už to horší být nemůže. Stejně jsem neměl naději, že bych se na toho kluka někde ještě podíval, tak jsem chtěl ukojit aspoň svoji zvědavost. Přeskočil jsem několik stránek a zběžně shlédl jeho pečlivě napsané poznámky oproti jeho nadrápaným soukromým myšlenkám.

Zase se tak jízlivě usmívá. Rád bych věděl, jak chutná. Chtěl bych jet jazykem podél jeho horního rtu. Co by asi udělal? Umřel šokem. Projevil odpor? Pravděpodobně. Jeho ret se zvlní nejvíce, když je zhnusený. Dobrý bože. Tenhle výraz by měl být zakázaný. Och ne. Ten brk. Do prdele. Ví vůbec, že si s ním hladí tvář? Pochybuji. Byla by to u něj dost divná věc, kdyby to dělal vědomě. Tak jemně. Jestli pak by se mu líbilo, kdyby ten brk jezdil po jeho hrudi, přes jeho bradavky až do jeho pupíku. Můj jazyk by následoval. Sténal by?

Dobrý bože. Já se snad udělám jen tím, že na to budu myslet.



Zhluboka jsem se nadechnul a proklel rostoucí problém v mých kalhotách. Snažil jsem si připomenout, že tohle jsou myšlenky toho Harryho zasraného Pottera, druhé generace osudové osobní vendety vedené proti mně. Jenže nějak to nepomáhalo. Po pravdě vědomí toho čí hlava vyprodukovala tyhle myšlenky jen povzbudilo můj další zájem. Harry Potter, kouzelnický ekvivalent mudlovských mučedníků, ani sníh není tak bílý jako jeho jemná, pružná, mladá kůže nás vede k tomu přesvědčení. Měl jsem zlomyslné potěšení z vědomí, že za tím nevinným výrazem číhá temná stránka. Jak se zdá, zachránilo ho to.

Jsem zděšen poznáním, že jeho nemravné myšlenky jsou směřovány přímo ke mně. Já jsem. Zděšen. Nasadím na tváři pohrdavý výraz a čtu dál…protože jako jeho profesor je přece mojí povinností přečíst tyhle…poznámky z lektvarů.

Listoval jsem dokud jsem nenašel poněkud dlouhou pasáž datovanou do března.



Vypadá unaveně. Copak coural celou noc po chodbách? Neviděl jsem ho. Mohl by mít milence? Rád bych věděl, jak je to dlouho, co měl sex. Och. Prosím, ať je gay. Dokážu se smířit s myšlenkou, že to dělá s jinými muži. Ale žena? Ech. Možná souloží s Fleur. Hloupou Francouzkou mrchou. Ačkoli Kratiknot potřebuje nějakou pitomou asistentku. 



Pobaveně jsem si odfrkl. A k čertu zapomněl jsem být zděšený jeho zájmem o můj soukromý život. Jak si ale může myslet, že bych si mohl něco začít s tou natvrdlou slepicí? Natož s tou krávou souložit. Otřásl jsem se, jen jsem na to pomyslel, a pak pokračoval ve čtení té pasáže.



Zase si hladí rty koncem brku. Mohl bych se přeměnit do pera?

Chtěl bych cítit to pero, jak klouže dolů po mé páteři, do štěrbiny mého zadku. Pravděpodobně by to lechtalo, že bych se zbláznil. Ne. Chtěl bych, aby byl hrubý. Tu druhou stranu brku. Ostrý konec škrábající a drápající moji kůži. "Drzý fracek" vyryté do mé hrudi. "Pošetilý kluk" vytetované na mém zadku. A pak až by bylo celé mé tělo pokryté jeho jedovatými poznámkami, mohl by mi nařídit, abych si kleknul. Jeho hábit by mohl být odčarován a on by byl pod ním nahý. Tvrdý. Velký. "Pottere," řekl by…tím způsobem jak vždycky říká mé jméno. Jako by mě s ním uhodil přes tvář. Kožený bič. "Opakovaně jste porušil školní řád. Jste neposlušný, nevychovaný malý spratek. Jenže zatímco ředitel vstoupil do vašeho malého fan klubu, já nejsem nijak okouzlen vaší hvězdičkou. Vaše opovrhování autoritami nezůstane nepotrestáno. Patřičně vás zkrotím."

Měl bych se přestat zubit, než sem přijde. Nebo než se Ron začne ptát, co mě tak pobavilo. Jen Snape může trvat na dohlížení na své vlastní tresty. Ano, správně, Harry. Kéž bys nikdy neměl koule, abys se k němu mohl přiblížit. Možná bych byl šťastný a on by si tohle přečetl.

Ne. Raději ne.

Myslím, že jsem jediná osoba v historii Bradavic, které kdy byla vzrušená v lektvarech. Jak je to slovo, kterým nazývá Hermiona Rona? Och. Zvrácený.

Ano. To jsem já.



Odložil jsem knihu, když jsem si uvědomil, že se dotýkám sám sebe. Sakra! Je jedna věc, proč pokračuji ve čtení toho deníku navzdory tomu, že nebudu číst žádné jiné. Je toho ještě dost na vychutnání. A bylo by neodpustitelné, kdyby z toho vyvázl. Je to vulgární. Je to…zvrácené.

Mám dojem, že ten kluk najde zaměstnání jako profesionální autor prasečinek. Inspirace na to má nepochybně dost. Ale ne. To by byla ostuda takhle plýtvat tím pevným tělem chytače.

Neměl bych na tohle myslet. Neměl jsem se zmiňovat o jeho těle. Raději teď půjdu do postele. A nebudu myslet na žádné brky…nebo kožené bičíky. Nebo zkrotlé vzpurné nebelvíry…




Snape nečetl v pondělí ve třídě Harryho deník. Nečetl ho ani ve středu. Ani žádný jiný den mezi zkouškami OVCE a posledním dnem výuky. Ve skutečnosti Harry doufal, že Snape přečte jeho deník celý. 

V pořádku. Nejspíš Snape přečetl v jeho deníku na lektvary jednu dvě prchavé myšlenky, které nebyly nezbytně tak špatné. Harry si myslel, že kdyby jeho téměř bývalý profesor přečetl deník a našel jeho neobvyklý obsah, nejspíš by obdržel další, zajímavější a mnohem soukromější pozvání než to jedno ke Třem košťatům.

Ale teď poslední pátek jeho školní kariéry v jeho poslední hodině lektvarů se cítil Harry poněkud beznadějně. Připravil antikoncepční lektvar, který Snape zadal "protože budete všichni nepochybně totálně sťatí a budete dělat bláznivé věci. A já se děsím představy, že se kdokoli z vás rozmnoží." Harry si pomyslel, že zahlédl náznak úsměvu svým směrem, když tohle Snape říkal, ale nebyl si jist, jestli si to jen nepředstavoval. Jeho penis si to představoval taky.

Když zazvonilo, Snape začal znovu mluvit. "Vezměte si zpátky své deníky z lektvarů. Většina z vás je zaplnila nesmysly. Možná byste to mohli vzít jako podnět a pořádně se nad tím zamyslet. Ti z vás, kteří ukázaly schopnost kritického myšlení, si ho jistě budou chtít ponechat jako připomínku toho, jací jste byli, než jste se stali tupou masou v naší společnosti. Blahopřeji vám k ukončení nejlepších roků vašeho života. A pokuste se nezničit svět, dokud jsem stále jeho součástí. Končím hodinu."

Zaznělo slavnostní whoops a většina studentů si sbalila věci a seřadila se vepředu, aby si vzaly své deníky. Harry se na druhé straně pohyboval jen velmi zvolna, snažil se nějak zbavit té nepohodlné boule ve svých kalhotách. Snape byl jako vždy schopný to probudit. Ačkoli v posledních letech se podstata toho vzedmutí dramaticky změnila. 

Harry čekal na konci řady studentů, držel se u Hermiony, která trvala na projevení své vděčnosti někomu, což jak se zdálo profesora Snapea nijak nenadchlo. Harry čekal na odpověď, kterou jak věděl jeho kamarádka nepochybně dostane. Cítil se provinile, že přeje Hermioně, aby byla ponížená, protože si prostě nemohl pomoct, aby si nemyslel, že si o to přímo říká.

"Slečno Grangerová. Jestli jste už skončila. Zdá se, že žijete ve falešném domnění, že se starám o to, co si myslíte. Pokud už k tomu nic nemáte, dovolte, abych vás teď opravil. Vy a ta vaše skupina jste pravděpodobně ta nejhorší věc, která se mi v mém profesním životě stala. V průběhu těch sedmi let jste mě obviňovali, napadali, domnívám se, že i kradli od mne a vůbec mě soustavně provokovali. Je jen dobrota Merlinova, že jsem nikoho z vás ještě neuřkl. Jakožto mé, díky bohu, bývalé studentce, dovolím si vám sdělit, že jste dotěrný knihomol, otravný malý pitomec, který to v životě někam dotáhne, jen proto, že budete všechny kolem sebe sekýrovat. Žádám vás, pokud jste skutečně tak vděčná, že jsem vás učil - úkol, o kterém nemohu říct, že bych ho dělal ochotně - držte se co nejdál od výchovy. Přeji hezký den."

Harry vyloudil nucený soucitný výraz, když Hermiona div nepropadla slzám v Ronově ochranitelském obětí. Ron zamumlal: "Uvidíme se později." Harry nedal najevo podezření, že Ron nestydatě využívá výhody rozrušení jeho kamarádky a začíná slavit ještě dřív, než se sejdou v Prasinkách.

Když byli konečně jeho kamarádi venku z místnosti, dovolil si Harry záludný úsměv a potlačoval celou řadu chvění, které v něm Snapeova řeč vyvolala. Jeho reakce byla o to silnější, že urážky se odehrály přímo před ním. Posunul se podél řady zaražených a zdánlivě znepokojených studentů a to vše tak rychle, že tam nakonec zbyl sám. kousnul se do spodního rtu v očekávání…dobře, vlastně netušil, co očekává.

Snape tiše posunul tu důvěrně známou, zatracenou knihu v zelené kůži přes stůl k Harrymu. Nevysmíval se. Nehleděl nasupeně. Neútočil. Harry byl zklamaný. Copak sedm let nenávisti skončí tak obyčejně?

Harry si vzal svůj deník, ale nedokázal se pohnout. Byl zaskočený. Znamená tak málo pro toho muže? Tohle je poslední den. Poslední okamžik Snapeovi skutečné nadřazenosti nad ním. Copak toho nevyužije?

"Pane?"

Zvednuté obočí, neutrální výraz. Harry téměř slyšel své srdce bít.

"Četl… jste to?"

Zavrčení.

"Neřeknete na to nic?"

Na okamžik, než odpověděl, vypadal Snape zamyšleně. "S ohledem na váš zvyk, jak si dělat poznámky, je zázrak, že jste nepropadl." 

Fajn, takže to bylo něco, správně? Harry se domníval, že zachytil jistou ostrost v tom prohlášení. Ale v ničem se to nepodobalo tomu, co Snape právě řekl Hermioně. Snape Harryho nenáviděl víc než Hermionu. Harryho zelené oči se leskly závistí. Ty stejné oči se zaleskly dychtivostí, když spatřil, jak se Snape natáhl pro svůj brk. Dojemný nářek unikl z jeho hrdla. 

"Pottere-" Harry vzdychl, když ho jeho jméno šlehlo, štíplo ho. Kůže. Černá kůže. "Proč tu pořád jste?" Snape na něj hleděl, jeho temné oči jiskřily, jak se v nich odráželo světlo pochodní ve třídě. Stále držel brk a začínal si zamyšleně přejíždět perem po čelisti. Harry cítil, jak mu měknou kolena. Položil rozhodně ruku na Snapeův stůl. Chtěl odpověď. Ale jeho slova, včetně jeho krve, se přesouvala do jeho teď už trýznivě bolestivé erekce.

"Jste nezdvořilý, pane Pottere?"

Harry nikdy před tím neslyšel takový hlas. Zastřený a tichý, výhružný. Nezkoušel ani potlačit 
ten výhružný navádějící tón. Byl si jistý, že by ani neuspěl. "Ano, pane," vydechl.

Snape pozvedl obočí a zavrčel. "Snažíte se dostat trest?"

Jistě…samozřejmě, záleželo jen na tom, kde ten trest bude. Zda ho odslouží jako obvykle s Filchem nebo jako vítanou změnu se Snapem. Harry nicméně tak hluboce nad otázkou neuvažoval. Jen jednoduše odpověděl: "Ano, pane."

Snape se vztyčil za svým stolem. "Je to vskutku škoda. Filch neobstarává tento večer, kvůli konci semestru, tresty. Nicméně se domnívám, že bych ho mohl nahradit." Ten úsměv s kterým Snape zakončil poslední větu zcela zlikvidoval Harryho schopnost uceleně uvažovat. Snape nemilosrdně pokračoval. "Zdá se, že nám dochází pergamen, pane Pottere."

"P-p-pergamen?" Harryho srdce poskočilo očekáváním. Všechny části jeho těla se třásly.

"Ano. Mám poněkud zdlouhavé pojednání k napsání odporně kázně nedbalých postupech v našem vzdělávacím systému."

Harry vzdychl, když profesor lektvarů přišel blíž k němu. Blížil se k němu s děsivým úšklebkem a nebezpečnýma očima. Harry cítil teplo vyřazující z muže společně s teplem vlastního těla, skoro hrozilo, že spálí jejich hábity. Snape přejel perem svého brku po Harryho tváři, lehce se dotkl Harryho ušního lalůčku a pak klouzal dolů po Harryho krku. Harry se opřel o Snapeův stůl a snažil se nezapomenout pořádně dýchat. Když se Snape sám pro sebe tiše usmál, Harry vzdal svůj boj a rozhodl se, že těžké oddechování bude ta správná metoda dýchání.

"Očekávám, Pottere, že provedete svůj trest s větším nadšením než obvykle u práce vykazujete. Já nebudu shovívavý. Tohle bude bolet." Jakmile vyjevil své úmysly, přiložil Snape druhou stranu brku k Harryho krku a klouzal jím dolů.

Harry mohl cítit hrot škrábající citlivou kůži a netrpělivě se roztřásl. "Bože, ano," vydechl Harry. "Ano, pane." 



Sledoval jsem ho, jeho dýchání bylo přerušované. Kapka potu mu stékala ve vrásce mezi jeho svraštěným obočím. Jeho tvář byla stažená do grimasy a sténal. Jeho svaly sebou bezmocně trhaly pod jeho světlou kůži, jak se snažil uvolnit napětí. Vzdychal vyčerpaně. 

"Hotovo. To je vše."

Zahleděl jsem se na hromadu asi třiceti krabic pergamenů, které jsem nechal přinést ze skladu ve třetím patře hradu. ’’Velmi dobře, Pottere. Odsloužil jste si svůj trest. Teď si můžete jít užívat se svými pošetilými kamarády do vesnice. Ačkoli budete muset asi něco dohnat. Předpokládám, že teď budou už jen napůl při vědomí.“

Sešpulil rty a zabodl do mě pohled. Já se culil. On se řehnil.

"Vy jste zlý."

"Ano. To jsem."

Konec