Dort a šálek čaje

 

Autor: Cybele
Překlad: Margarit
Pár: Severus Snape/ Harry Potter
Shrnutí: Co se všechno může stát, když jeden trpí nespavostí, a druhý zrovna osaměle slaví narozeniny
Poznámka: Původní překlad pochází z našeho spřáteleného webu www.bystrozorky.mysteria.cz. Děkujeme Bystrozorkám za zapůjčení.
korektura překladu D.J. Orlovský

Dort a šálek čaje

Prudce jsem otevřel oči, když něco nečekaně proniklo do mého podvědomí. Srdce mi bilo rychle a sotva jsem popadal dech, moje mysl pátrala po vysvětlení toho náhlého vytržení z říše snů. Moje myšlenky se v dosud nezapomenutém nutkání stočily k mé levé ruce, ale že by se Znamení znovu probudilo k životu, bylo nemožné. Nic nenasvědčovalo tomu, že by mě vzbudil nějaký nečekaný zvuk, neměl jsem žádný znepokojivý pocit jako po noční můře, prostě nebylo žádné logické vysvětlení pro mé vytržení ze spánku. Sklouzl jsem pohledem k hodinám, abych zjistil, že je půl dvanácté.

Divné. Obyčejně trpím nespavostí jen během školního roku, kdy jsem nucen snášet to fňukání těch mizerných bestií, kterým jiní říkají láskyplně děti. Pouhá přítomnost jejich nevzdělanosti na hradě stačí, aby byl můj mozek v permanentně podrážděném stavu, který zmírní jen vysoce kvalitní tvrdý alkohol. Ale že bych měl být vzhůru teď, v příjemném letním večeru - to je tedy neobvyklé. Je to nevysvětlitelné. A je to taky zatraceně mrzuté.

Bezúspěšně jsem se zkusil přesvědčit, znovu usnout. Zabořil jsem hlavu hlouběji do polštáře a přesvědčoval svaly, aby se poddaly měkkosti postele. Ale bez úspěchu. Vzdal jsem své snažení, odkopl jsem popuzeně přikrývku a vstal z postele, rozhodnutý vybít si vztek pramenící z mé nespavosti na - no, mlčenlivých stěnách mé ložnice.

Sakra!

Nakonec jsem se rozhodl, že se uchýlím ke své každoroční školní rutině, kdy procházím chodbami, dokud mě to neunudí div ne do bezvědomí . Natáhl jsem si župan a vklouzl do pantoflů a vyřítil jsem se ze své komnaty, jako bych snad mohl příčinu své nespavosti najít venku za dveřmi. Není tam. Není tam nic. Otočil jsem se, náhodně vybral směr a vyrazil. Rychle a odhodlaně. Jestli mám zahájit svou školní rutinu, měl bych to dělat celým svým odpudivým charakterem. Pomineme-li samozřejmě, že jsem v pyžamu.

Procházím se tiše po prázdném hradě, můj vztek se mění v moji obvyklou neurčitou zahořklost a moje chůze se o něco zpomaluje. Neobtěžují mě žádní studenti s výjimkou Protivových nočních akcí. Filch jako každoročně odjel navštívit pana Norrise (tajemství, které rozhodně nemíním řešit) a dokonce i Hagrid odjel na léto do Francie, kde si má dům, a vzal s sebou i ředitele, takže ten starý muž může strávit spoustu času s kmotřencovou skvělou potvorou. Samozřejmě i ostatní členové sboru si vychutnávají prázdniny mimo Bradavice. Vyplní volno rodinou a přáteli, od kterých jsou odloučeni deset měsíců v roce. Já jsem zde zůstal z prostého důvodu z jakého oni ne.

Být sám, obklopen tichem, na jediném místě, které jsem kdy považoval za svůj domov, je má představa perfektní dovolené. Uvolním se zde lépe než na otravné zahraniční dovolené, kde by se očekávalo, že budu hrát směšného turistu a civět s otevřenou pusou na zázraky světa. Ne. Nechte mě o samotě s mými kameny a mým tichem.

Tak to bylo od té doby, co jsem tu začal před mnoha lety učit. Upřímně jediný důvod, proč jsem pokračoval v tom odporném zaměstnání, byly tyhle dva a půl měsíce, kdy mohu jen tak nečinně sedět a těšit se z ticha a samoty, které tato škola může nabídnout, když se zbaví těch neustále štěbetajících, hloupých, bezprizorních děcek. Po ty dva a půl měsíce je hrad celý jen můj.

Nebo by byl, kdyby nebylo té další osoby, která si vyžádala část mého prostoru.

Když jsem slyšel, že tady taky zůstává, tak jsem v sobě protesty úspěšně udusil. Má taky právo na toto místo, stejně jako já, říkal jsem si. Konec konců není doopravdy moje.

Ale do háje. Byl jsem tady dřív.

Na konci chodby jsem zahlédl nejasné světlo pochodně. Zastavil jsem se, abych si uvědomil, že vychází z kuchyně. Domácí skřítci byli vzhůru neobvykle pozdě. Najednou mě napadlo, jestli sebe neobviňují za mé probuzení.

Rozhodl jsem se, že se pobavím tím, že vystraším ty malé potvory k smrti. Možná to vyléčí můj neklid. A pak si dám šálek čaje.

Potichu jsem se přiblížil. Zamýšlel jsem je překvapit tak, že se budu moct vrátit do svých komnat se směšnou vzpomínkou na ty oči velikosti podšálků zírající z hlavy velikosti talíře než najdou znovu klid, přicupitají a pokloní se mi až na zem a snesou mi modré z nebe, kdybych byl tak krutý a žádal ho.

Přiblížil jsem se k pootevřeným dveřím a s klidem jsem nakouknul na domácí skřítky. Místo toho se mi naskytl nečekaný pohled na neobvykle tichého někoho, s kým jsme stáli proti sobě.

Harry Potter seděl za jedním kuchyňským stolem a se zamyšleným výrazem zíral na něco, co vypadalo jako narozeninový dort. Třepotající se svíčky vrhaly zlatavé světlo na jeho kůži. Bez okázalosti, vzdoru, bez hraní si na něco, tichý a zamyšlený.

Probudilo se ve mně nové rozrušení, zcela odlišné od toho nepokoje, s kterým jsem se probudil, směsice něčeho jako nezaujaté sympatie s náznakem obdivu. Žasl jsem nad důvěrností tohoto momentu. V jeho jindy energické tváři byl teď výraz nevinnosti, čirého osamění a neštěstí. Ale určitě nemusí své narozeniny slavit sám.

Nejslavnější chlapec - muž, připomněl jsem si - v kouzelnickém světě by měl být zahrnut sympatiemi, milými dárky a přáními všeho nejlepšího od jeho milující veřejnosti a věrných přátel. A to nemluvě o jeho mizerném kmotrovi a zbožňovaném vlkodlakovi. Harry Potter není sám. Ta myšlenka je absurdní.

Odněkud z hradu se ozvaly hodiny odbíjející půlnoc. Každé odbití bylo tlumené a znepokojivé. Každý úder mi připomněl, že bych měl být v posteli, namísto špehování svého bývalého studenta, teď kolegy, který má plné právo zírat do plamenů svého narozeninového dortu, v kteroukoli hodinu si vybere. Chystal jsem se odejít, když jsem zaslechl ostrý nádech. Zazněl poslední úder, vydechl a sfoukl všechny mihotající se svíčky.

"Všechno nejlepší, Harry," zašeptal nikomu.

Chvilku jsem němě zíral a rozpolcený mezi impulsem odejít a chutí hrubě přerušit tento zvláštní okamžik. Navzdory svému zdravému rozumu jsem si vybral to druhé. "Přál jste si něco?" Řekl jsem líně a a zapomněl jsem být potěšen z jeho polekaného výrazu. Ani jsem si nevzpomněl cítit se samolibě z jeho pocitu trapnosti, když se jeho úlek vytratil. Vešel jsem do kuchyně a vyvolal kotlík heřmánkového čaje.

"Já --," začal a ruměnec na jeho tváři se jen zvětšil. "Je to taková... tradice. Už z dob kdy jsem byl dítě, já..," povzdechl si a potřásl hlavou. "Nevadí."

Stroze jsem přikývl. "Omlouvám se, že jsem rušil váš rituál. Já --" jsem byl probuzen na vaše narozeniny. Přišlo mi hloupé říkat to. Naštěstí můj mozek tuhle myšlenku zarazil dřív než jsem ji vyslovil. "Zastavil jsem se jen pro trochu čaje. Vezmu si ho do svého pokoje a nechám vás tu vašim přáními." Otočil jsem se k odchodu.

"Nechtěl byste kousek dortu, profesore?" zeptal se rychle, jakmile jsem došel ke dveřím. Proklel jsem se, za to, že jsem rušil jeho samotu - i když jsem nevěděl proč. Neměl bych se ale cítit tak špatně, že jsem to udělal. Koneckonců je to můj hrad. Otočil jsem se k němu.

"Je třešňový," pokračoval. "Poslala mi ho paní Weasleyová." Předvedl mi úsměv, v němž byl jakýsi hlubší pocit nostalgie, o kterém se mnou nepochybně nechtěl mluvit. A ani jsem to nechtěl slyšet.

"Ne. Děkuji. Já -"

Jeho výraz jemně opadl a já jsem zjistil, že nedokážu doříct své odmítnutí. Zavládlo mezi námi naprosté ticho, které prostupoval navyklý chladný profesionalismus, se kterým jsme pracovali celý minulý rok. "Nemám rád čokoládu," zalhal jsem. Přešel jsem za stůl a sedl si na židli vedle něj. Nevšímal jsem si záblesku vděčnosti, který jsem zahlédl v jeho očích.

Ukrojil tenký kousek a položil ho na talíř. Trocha bílého krému spadla na místo, odkud ho ukrojil. Přemáhal jsem to divné nutkání, když se ve mně probudilo dítě, kterým jsem, jak si vzpomínám, kdysi skutečně býval, jenž toužilo nabrat spadlý krém prsty.

Potlačil jsem to nutkání. Harry Potter, navzdory tomu že byl právě o rok starší, ještě docela nevyrostl z těch dětinských způsobů.

V gestu, které začínalo směšně nedospěle a končilo zcela neslušně, když zabořil ukazováček do bílé hromádky krému a pak olízl ten prst i krém, když ho z toho pomalu vytáhl, a sál ten sladký zbytek ze svého prstu.

Odvrátil jsem se, když jsem si uvědomil, že celou tu scénu pozoruji.

"Jste si jistý, že nechcete?"

Sledoval jsem, jak si nabírá na konec svého uličnického prstu víc té hříšné hmoty a otírá si ho obscénním pohybem o svůj mírně vypláznutý neuvěřitelně růžový jazyk. Usrkl jsem trochu ze svého nečekaně neuspokojujícího heřmánkového čaje a potřásl hlavou, ve snaze rozptýlit myšlenky, že bych s ním s chutí sdílel jeho narozeninový dort, kdyby mě někdo krmil takovým způsobem.

Všiml jsem si talíře letícího přes místnost.

"Dobře," řekl. "Stejně vám kousek dám. Nemusíte to jíst, jestli nechcete. Ale aspoň budu mít pocit, že jsem se o svůj narozeninový dort s někým rozdělil." Zajel nožem do koláče, ukrojil kousek a prstem, který si před chvílí olízal, ho ustálil na ploché straně nože. Kdyby někdo jiný někdy jindy projevil tak sprostou a očividnou nevšímavost ke stolovacím způsobům, musel bych zachovat chladnou hlavu a pořádně ho seřvat. Ale nicméně teď jsem si byl vědom, že se moje myšlenky soustředí na ten prst, který pokládal kousek dortu na talíř, aby se poté vrátil do té mokré, růžové pusy, kde byl znovu důkladně olízán.

A jí odmítl myslet na tu lepkavou sladkost, která teď pokrývala ten jazyk.

Domnívám se, že heřmánkový čaj mě dnes večer asi moc neuklidní. Jsem přesvědčen, že by ani Doušek živé smrti nezmírnil to naléhavé rozrušení, které mě naplňovalo.

Zhluboka jsem se nadechl a sebral jsem všechen zbytek svého důvtipu, abych zamumlal: "Vidím, že jste neztratil tu odpornou vytrvalost, Pottere." Odsunul jsem čaj stranou, abych udělal místo pro jeho dekadentní nabídku.

"Já vidím, že jste stále tak nemožný blbec," vrátil mi to. Překvapeně jsem vzhlédnul. Smál se a já chtěl zavrčet něco vtipného, když jsem si uvědomil očividný nedostatek příborů.

"A to to mám jako jíst se stejným nedostatkem dobrých způsobů, jako vy?"

Pokrčil rameny. "Narozeninový dort chutná lépe bez dobrých způsobů."

Překvapilo ho moje pobavené zavrčení. Zatracený kluk. Jestli to takhle půjde dál, mohlo by se stát, že budu muset připustit, že ten chlapec, který nepřestane zůstávat naživu, je okouzlující. To by mohl být vskutku zajímavý obrat.

Odtáhl jsem se v šoku nad výjevem, jak sebral třemi prsty kousek koláče, zdvihl ho ke svým otevřeným a čekajícím ústům a pak ho i s těmi prsty šoupnul dovnitř. Potřásl jsem hlavou a rozhodl se, že bez ohledu na to, co udělám, nebude to nic ve srovnáním s podívanou na to, jakým způsobem jí.

S rezignovaným povzdechem jsem zabořil ukazováček do bílého krému a oddělil od sebe dvě vrstvy čokoládového dortu, jedním jsem otřel třešňovou polevu. "Jestliže o tomhle ceknete jen slovo, tak vám všechny prsty nacpu do krku," varoval jsem ho.

Zazubil se a otevřel pusu, jako by chtěl něco říct. Zaujalo mě, jak se začervenal. Odkašlal si a sklopil oči k talíři. Zavřel jsem oči a poddal se svým dětinským touhám. Strčil jsem si prst od krému do pusy s nečekanou bezstarostností a sundal tu sladkost zuby. Samozřejmě jsem ani nepomyslel na to, že moje ústa těď chutnají jako jeho.

Otevřel jsem oči právě, abych viděl, jak se odvrací.

"Myslím, že to byla ta nejlidštější věc, kterou jsem vás kdy viděl udělat," přemítal a usmíval se.

Napadlo mě, že bych se po takové poznámce měl naštvat. Dokonce být pobouřený. Ale ten tón, jakým to bylo řečeno, byl tak přirozený, že by klidně mohl komentovat můj šálek čaje.

"Hm. Řekl bych, že si své lidštější chvilky nechám na čas až po půlnoci."

Jeho smích se vytratil do příjemného ticha, kdy jsem si oba vychutnávali ten rituál pojídání narozeninového dortu jako dva nevychovanci. Příliš brzy jsem spatřil na svém talíři poslední kousek dortu. Nebyl jsem ochotný ho dojíst, protože by to byl signál k ukončení tohoto podivného setkání. Takže jsem se tomu vyhnul tak, že jsem si vzpomněl na svůj čaj, studená tekutina spláchla sladkost z mého jazyka. Oddálil jsem šálek od rtů, jen abych ho sevřel v prstech upatlaných od dortu.

"Můžu?" zeptal se, pak mi vzal z ruky šálek a přiložil ho ke své lepkavé puse. To gesto mi přišlo skoro intimní. V úžasu jsem sledoval, jak se jeho hrdlo stahuje, když pil. By jsem ohromený ještě víc z faktu, že nejsem celým tím aktem naprosto zhnusen

"Děkuji," vydechl, a než se usmál, olízl si rty. Jeho oči sklouzly k mému talíři, kde ležel poslední kousek, jen ho sníst. Podíval jsem se také.

"Nechceš ho dojíst?" zeptal se tiše. Příliš tiše na nenucenou otázku. Jeho tón mě přinutil podívat se na něj.

"Myslím, že ne," odpověděl jsem mu stejně nevhodným tónem. Znovu se zasmál, jako kdyby mi skvěle rozuměl. A já byl ochotný věřit tomu, že mi rozumí.

"Máš..." olízl si prst a otřel mi koutek úst. Zadržel jsem dech a odvrátil oči ke svému téměř prázdnému talíři. "Třešňová náplň," řekl jemně a zasmál se. "To bylo...omlouvám se. Já...omlouvám se."

Po jeho omluvě se mezi námi rozhostilo ticho, nenápadné přiznání , že je mezi námi víc než jen dort a šálek čaje. Cítil jsem, že bych měl odejít. Moje ruka sklesla do talíře, prsty rozmačkaly poslední měkký kousek, který nás spojoval.

"Nedělej to." Jeho hlas byl pouhým šepotem a jeho ruka se pohnula, aby mě zadržela. Odložil jsem ty drobky a on si přitáhl mojí ruku k ústům. Moje ústa se trochu pootevřela, když slízal každý drobek, bral jeden prst za druhým do toho měkkého, vlhkého tepla. Jeho jazyk se obtočil kolem, každému z nich věnoval tolik pozornosti a protosru, že jsem se za chvíli mohl skoro dotknout zadní strany jeho krku. Natáhl ruku k dortu, namočil tři prsty do krému a drobků a rudá náplně a nabídl mi je, vsunul mi tu sladkou hmotu mezi rty. Vydechl kolem mých prstů, když jsem jeho nabídku přijal.

Všechny důvody, proč bych s ním neměl dělat něco takového, se rozpustily spolu s polevou a čokoládou na mém jazyce, zanechaly jen stopy sladkého opojení. Všechny důvody proč se to stalo naplnily vzduch kolem nás: protože byla téměř jedna hodina ráno posledního července; protože jsem se probudil a bezděčně se stal svědkem jeho smutného narozeninového rituálu; protože i heřmánek probouzel podivnou důvěrnost.

Ale možná především proto, že narozeninový dort chutná lépe bez dobrých způsobů.

Vytáhl prsty z mých úst a sáhl po pásku mého županu. Škubl s ním a obkročmo se na mě posadil, přitiskl své nádherné rty k mým a pak mi vsunul do úst svůj jazyk. Můj jazyk dychtivě přijímal chuť přítomnosti. Sladké sténání do mých úst bylo odpovědí na mé vlastní hlasové projevy povzbuzení. Moje ruce začaly neobratně rozepínat jeho pyžamo netypicky neohrabaným způsobem, který snad mohlo omluvit jen to, že jeho rty se odtáhly, aby mohly hodovat na mém krku a podněcovaly ve mně nesnesitelnou touhu vzít si ho.

Tlačil svou erekcí schovanou pod látkou na mé břicho, kolébal boky záměrně tak, aby přejížděl přes mou erekci, které se snažila udělat díru do mého pyžama, aby se dostala k tomu teplu, které ji dráždilo. Konečně, a rozhodně ne bez mého viditelného přispění, bylo jeho pyžamo rozepnuté a odhalilo mi jeho kůži, vypadal mnohem chutněji než dort, kterém do celé začalo. Chytil jsem ho za zadek, vstal a položil ho na stůl, pak jsem zahákl prsty za gumu jeho kalhot a stáhl je. Trochu jsem ustoupil a shodil jsem ze sebe zbytek svého oblečení, využil jsem tu chvíli k tomu, abych ovládl tu touhu, které, jak jsem si uvědomoval, jsem byl stále schopen.

Podíval jsem se na něj, jeho tvář byla zardělá, rty měl naběhlé a pootevřené, očištěné od sladké polevy. Ty zelené oči, které mě nikdy předtím nedojaly, byly náhle dokonale zelené jako moje kolej . Zelená, jejíž záře nepocházela ze žádného vnějšího zdroje světla. Jeho kůže byla hebká, zardělá a zlatavá, rýsovaly se pod ní kosti a vzrušením napjaté svaly. Je příliš hubený, příliš malý a příliš nešikovný. Je nádherný.

Uviděl jsem v jeho rysech něco jako pochopení. Očekával jsem, že mu bude jasné, co se děje a co se za okamžik stane, nebo možná už stalo. Napadlo mě, že bych mu měl dát možnost to zastavit, ale byl dospělý muž, který sám rozhoduje o tom, co chce. A pak ta pootevřená ústa, ten ztracený pohled osamění v jeho očích, ten penis trčící dychtivě vzhůru byl jasným znamením, chtěl mě.

"Další tradice?" usmál jsem se a vklouzl mezi jeho částečně roztažená stehna.

"Tradice byla porušena, když ses ke mně připojil," řekl tiše s úsměvem, přitáhl si mě blíž a posunul se na hranu stolu. Jeho ústa jemně, pomalu putovala podél mé klíční kosti.

"Nevypadáš zklamaně." Moje ruce putovaly po jeho zádech, přejel jsem přes vyčnívající kost jeho lopatek a sestupoval po páteři dolů.

"Nová podoba starého rituálu," zašeptal před tím než si mě přitáhl, aby se naše rty znovu setkaly, polibek nebyl nedostatkem cukru méně sladký. Nebyl o nic méně intenzivní bez naléhavosti.

"Možná bychom se měli přesunout jinam," řekl jsem poněkud rozechvěle do jeho vlasů. Bylo to trochu pozdě, jak jsem si uvědomil, protože jsme byli už oba nazí.

"Ještě jsem nedojedl dort," odpověděl. Cítil jsem jeho smích na svém krku a ten uličnický podtón jeho hlasu putoval přímo do mého penisu, který nečekaně ožil. "Na stůl," přikázal.

Víc než jeho žádost mě překvapilo, že jsem poslechl. Bylo neuvěřitelné, že jsem se dostal do situace, kdy přijímám rozkazy svého bývalého studenta. Dřívější prokletí mého života. Současné prokletí mého života.

Usadil jsem se vedle něj na dlouhý dubový stůl a opřel se o lokty. Klekl si vedle mě a natáhl se pro zbytek koláče. Žaludek se mi stáhl pochopením. Zhluboka jsem se nadechl, když začal roztírat směs čokolády, třešní a krému po mém trupu. Lehl jsem si na záda a vůbec jsem nevnímal, jak mě deska stolu tlačí do obratlů.

Zavřel jsem oči a soustředil jsem se na ruce, které potíraly mou hruď a břicho. Nemyslel jsem na tu směs, ani na její lepkavost, pouze na jeho ruce a pak jazyk, který slízával tu směs, hltal ji s nenasytným nadšením. Přejel mi prsty přes rty a já jsem přijal jeho pohoštění se stejnou dychtivostí

Ochutnával každý kousek mého těla. Přejel svým sladkým jazykem přes mou bradavku, vzal ji do zubů, jako by netušil, kde končí narozeninový dort a kde začínám já. Neměl jsem důvod mu to připomínat. Lapal jsem po dechu, jak mě hltal, a pak jsem si vzpomněl na svou povinnost očistit mu ruku, kterou mě krmil. Klouzal jsem jazykem mezi jeho prsty, abych odstranil zbytky. Vzal jsem jeho zápěstí, roztáhl mu prsty a začal jsem olizovat jeho dlaň. Zasténal do mého pupíku, než se přesunul na mne, klouzal přes špinavé místo, které po sobě zanechal.

Otevřel jsem oči a spatřil jeho tvář upatlanou od čokolády a krému. Kdokoliv jiný by vypadal směšně a on by tak skutečně tak vypadal, nebýt toho nezkrotného úsměvu, s kterým se na mne díval. Olízl si spodní ret a začal se pomalu sklánět ke mně. Jeho sladký jazyk přejel po mých ústech. Zvedl hlavu, díval se na mne, na mou tvář, mé oči. "Kde jsi k sakru byl minulý rok?" zasmál se. "Měli jsme to udělat už dávno."

Dřív, než jsem mu stačil připomenout, že ještě před několika málo hodinami jsem nemohl slyšet jméno 'Harry Potter', aniž by se mi rty zahořkle nezkřivily, mě políbil. Troufám si tvrdit, že hořkost by byla poslední věc, kterou bych teď cítil, kdybych vyslovil jeho jméno. Odtáhl se a putoval svým jazykem po mé hrudi k mému břichu po té silné, lepkavé stopě, kterou na mém trupu a břichu vytvořil. Nedokázal jsem se zklidnit na tolik, a vlastně jsem ani nechtěl, abych mohl protestovat, když jsem cítil jak rozmazává hrst koláče a krému kolem mého penisu. Zalapal jsem po dechu, když jsem cítil tu chladnou vrstvu a podíval se dolů, abych spatřil, jak ten malý nenasyta otvírá ústa. Unikl mi tichý sten, když mi jazykem olízl třešňovou náplň ze špičky penisu, a pak se na to všechno vrhnul s takovou dychtivostí dětí, jenž si užívají svůj narozeninový dort, že jsem nemohl popadnout dech

Jazyk hbitě slízával ten nepořádek, co udělal, laskal celou délku mého penisu. Uniklo mi ze rtů jeho jméno, za což mě odměnil jemným bzučením, které pronikalo citlivou kůží a vysílalo vibrace do celého mého těla. Byl jsem blízko nabídnout mu můj vlastní příspěvek k té lepkavé substanci, když konečně odstranil poslední drobeček z mého vděčného penisu.

Jeho ruce klouzaly nahoru po vnitřní straně mých stehen, tahaly za mé ochlupení svým lepkavým povrchem. Roztáhl mi nohy do široka, až jsem se jeho okraje stolu dotýkal chodidly. Vzal do úst moje varlata, čímž mě přinutil tlumeně zasténat. Čokoládové prsty opatrně zkoumaly můj vstup do těla. Odvedl jsem svou mysl pryč od příjemných myšlenek něčemu méně pěknému. Scvrklé prasečí vnitřnosti. Mločí oko. Cokoliv co mohlo odvést moji pozornost od těch sladkých svádivých úst a rukou.

Třásl jsem se jako při mučení, když se dotýkal mé kůže, která nebyla takto drážděna už mnoho let, co jsem si pamatoval. Nakonec se postavil na podlahu mezi moje nohy, díval se na mě se směsicí zoufalství a hladu. "Severusi," zafuněl. Jeho jazyk doslova pohladil moje jméno mezi jeho rty a on se usmíval.

"Co?"

"No..." zašklebil se a zrudnul. Ohromilo mě, že po tom všem, co udělal, teď zrudl. "Chceš ošoustat ty mě, nebo já tebe?" usmál se.

Takové otázky, z těch úst, v tom lehkém tónu --

Na jedné straně se mi chtělo usmát se na něj, ale na straně druhé jsem ho toužil ohnout přes stůl a ošoustat ho tak, až by ječel. Předpokládal jsem, že to je odpověď na jeho otázku.

Posadil jsem se, cítil jsem se směšně, protože má kůže byla zkrabatělá a ulepená zároveň. Ano. Vždycky jsem byl pořádně zhýralý. Bylo spravedlivé, abych mu odpověděl na otázku. Přitáhl jsem si jeho tvář ke své a uviděl, jak na mně zaostřil. Beze slova jsem sklouzl ze stolu. Chtěl ustoupit a udělat mi prosto, ale držel jsem ho a přesunul se za něj. Reagoval bez odporu na moji ruku mezi svými lopatkami. Předklonil se nad stůl a opřel se o lokty.

Konečky prstů jsem sjížděl dolů po jeho páteři až ke kostrči. Pod tím dotekem se vyklenul nahoru a v očekávání zadržel dech. Nedal jsem mu ale, co chtěl. Na chvíli jsem od něj odstoupil, sebral jsem zbytek rozňahňaného dortu a zase jsem se za něj vrátil. Jeho ramena se napjala, když jsem mu chladivou směs rozetřel po krku. Mohl jsem pozorovat postupné napínání jeho těla, když jsem začal vytvářet lepkavou cestu do půlky jeho zad. Sklonil se k loktům a přitiskl hrudník ke dřevěné desce stolu. Přesunul jsem se na stranu a předklonil se nad jeho zády. Váhavě jsem olízl začátek vytvořené cesty na jeho zádech a odpovědí mi bylo lehké sténání. Dal jsem se do práce, putoval jsem směrem dolů, jednou rukou jsem hladil jeho zadek a druhou ho přitlačil ke stolu.

"Bože...," vydechl. "Jsi úžasný...tvoje ústa..."

Jeho šeptání mi ztěžovalo ovládat se. Rád bych si s ním zlomyslně pohrál, ale to by musel být zticha, takhle jsem musel přehodnotit svou strategii. Dovolil jsem jednomu ze svých prstů, aby vklouznul mezi půlky jeho zadku, škádlil jsem jeho vstup. Umlčelo ho to docela spolehlivě.

Znovu jsem se přesunul za něj a pokračoval ke spodní části jeho zad. Ke konci své cesty jsem si musel kleknout, abych olízal zbytek z jeho kostrče. Slyšel jsem jeho funění a dovolil jsem špičce svého jazyka přejet přes vstup do jeho těla, potěšil mě jeho nečekaný výkřik, který to vyvolalo. Vystrčil boky blíž k mé tváři. Chytil jsem je a dál ho trápil svým jazykem až se v mém sevření divoce zmítal.

"Ano...oooch," vrněl. Měkké zvuky jeho vzdychání ve mě probudily hlad, který žádný dort nemohl uspokojit. Jazykem jsem pronikl do něj, poleva mu dávala jedinečnou chuť. Jeho sladká slova se stále častěji měnila v prosby o něco víc. Jedním prstem jsem vklouzl do něj, pomalu jsem začal uvolňovat ten těsný sval a sladké sliny jsem používal jako lubrikaci. Došlo mi, že pokud zajdeme ještě dál budu potřebovat něco mnohem účinnějšího než lepkavé sliny, abych to usnadnil.

Zakňučel, když jsem k prvnímu prstu přidal druhý a pokračoval v dráždění jeho svraštělého otvoru jazykem. Volnou ruku jsem protáhl mezi jeho nohama a pomalu jsem ho začal laskat. Jeho sténání bylo intenzivnější a rozhodně hlasitější.

"Prosím...Severusi...Potřebuji to...Bože. Ošoustej mě."

Vtlačil jsem prsty hlouběji do jeho teplého zadku, dělám mu to prsty, roztahuji ho. Nejsem si ale úplně jistý, jak dlouho budu schopný pokračovat a zachovat si zdravý rozum. Z úst mu vychází hotová litanie kleteb a chvály, a jako by to bylo směřováno přímo k mému penisu, který sebou trhne při každé zasténané slabice. Vytáhl jsem prsty, postavil jsem se a jako on těžce oddychoval. Prohlédl jsem si místnost, abych našel nějaký olej, který by posloužil jako lubrikace, protože jsem si byl jistý, že do kabinetu lektvarů a zpátky to nestihnu dost rychle. Na polici jsem našel velkou plastovou láhev plnou něčeho jako olej na vaření.

"Nehýbej se," přikázal jsem a šel jsem pro ni. Sledoval mě, když jsem se vracel, po jeho tváři se rozlil přesně ten chlapecký úsměv, který jsem měl tak často chuť z jeho tváře odčarovat. Teď jsem měl však jiné plány, než se zbavovat toho úsměvu.

Otevřel jsem láhev, nalil jsem si trochu oleje do rukou a rozetřel ho po svém penisu, pak jsem si stoupnul za něj. Vtlačil do něj dva kluzké prsty a pokračoval, jak slíbil, v rychlé přípravě. Sledoval jsem ho, jak se svíjí, jak vychází zadkem vstříc každému pohlazení mých prstů, prsty marně škrábal do dřevěného stolu, moje trpělivost slábla. Náhle jsem si uvědomil, že můj pocit nemá nic společného s touhou. Byla to potřeba. Potřeboval jsem cítit, jak mě svírá. Potřeboval jsem slyšet, jak se snaží lapat po dechu, když do něj vrážím. Potřeboval jsem ho slyšet křičet, když mu to přijde v mé ruce.

Potřebuji na to přestat myslet, nebo skončím dřív, než začnu.

Došel jsem k závěru, že je připravený dost. Vytáhl jsem prsty a jemně jsem se usmál, když zklamaně zasténal. Když se můj penis přitiskl k jeho otvoru, přirazil dozadu, než jsem do něj mohl pomalu vniknout. vykřikl, když se špička násilně vtlačila dovnitř a já musel v sobě udusit vlastní vyděšené zasténání. Pevně jsem ho chytil rukama a přinutil ho zklidnit se.

"Trochu moc nedočkavý, co?" poznamenal jsem, snažil jsem se zklidnit dech a vzrušení natolik, abych mohl pokračovat.

"To je tvoje vina," odpověděl a napůl se smál.

Přirazil jsem hlouběji, abych ho potrestal. "Drzý jako obvykle, jak vidím." Podařilo se mi ovládnout svoji touho, než jsem mu dal, co chtěl. Začal jsem kolébat boky, zoufalý z každého pohybu, zoufalý z toho tření. Moje pohyby mě donutily nesouvisle zasténat.

"Chystáš se...Odebírat. Body?" vydechl, než mu znovu slovo "šoustej" sklouzlo ze rtů. Zavrčel jsem, nedokázal jsem vymyslet, jak mu to vrátit, protože když se rozhodl provokovat mě stažením zadku a sevřením mě, důvtip mě opouštěl. Mé vlastní "šoustej" bylo jako ozvěna jeho.

"Drzost -" zavrčel jsem, přitlačil svoje boky k mým, čímž mě nečekaně pohltil. Mohl by bych být potěšen jeho výkřikem bolesti, kdyby však moji mysl dočasně neochromil nápor extáze. Rukama jsem se opřel o jeho ramena a sklonil se na dním ve snaze dostat svůj chtíč pod kontrolu. "Trestu neujdeš," podařilo se mi po chvíli ucedit.

"Sakra. Musíš mi připomenout, abych byl drzý častěji," zasmál se slabě.

"Existuje způsob, jak ti zavřít hubu?"

"Jo. Ošoustej mě. Tvrdě." To netypické vrčení v jeho hlase mě přinutilo mu vyhovět. Téměř jsem ho vytáhl a vrazil zpátky do něj, přitom jsem zcela ztratil i ten poslední zbytek sebekontroly. Každý kousíček mě mysli se soustředil na můj penis, natáhl jsem se, abych ho začal laskat. Dokonale ho to umlčelo, jeho hlas se zlomil. Našel jsem takový úhel, kdy jsem se nemilosrdně otíral o jeho prostatu pobízen jeho slastnými výkřiky. Slyšel jsem, jak se mu při sténání stáhlo hrdlo, v tu samou chvíli kdy jeho penis ještě víc ztvrdnul. Zvýšil jsem tempo a unikl mu výkřik a udělal se mi v ruce. Když ze sebe vydal poslední kapku, napřímil jsem se, sevřel pevně jeho boky a přitáhl ho k sobě.

"Šoustej, ano. Chci cítit, jak ti to přijde ve mně, Severusi. Udělej se pro mne..."

Už se nemusel soustředit na vlastní uspokojení, začal zase žvanit, povzbuzoval mě a byl jako spoušť téměř bolestivé slasti. Jeho řeči mě posunuly k vyvrcholení. Moje tělo se uvnitř jako by stáhlo a vystříklo moji slast do jeho zadku. Síla mého vyvrcholení mě na chvíli doslova ochromila. Trvalo snad věčnost, než jsem popadnul dech a zhroutil se na jeho záda vyčerpaný a tichý.

"Severusi?"

"Hm," odvětil jsem. Pořád jsem ze sebe nedokázal dostat jediné slovo.

"Už skoro necítím nohy," usmál se.

Spolknul jsem zasténání v protest a zvednul se, můj penis z něj vyklouzl, jakmile jsem se pohnul. Otočil se a opřel se o stůl, protahoval si nohy s mrzutým výrazem, zatímco já je stál a sledoval ho. Stál jsem, pozoroval jsem ho, čekal jsem, kdy přijdou nevyhnutelné rozpaky.

Podíval se na mě a sjel pohledem celé mé tělo. Zakřenil se. "Jsi špinavý," smál se. A smál se víc. A pak se bezostyšně hihňal.

Snažil jsem se na něj dívat tím nejnasupenějším pohledem, ale zdálo se, že se nedívá na mně, takže to bylo k ničemu. "Můžu se zeptat ,co ti přijde tak zábavného?"

Odkašlal si a snažil se uklidnit, odtáhl se d stolu a chytil mě za boky. "Omlouvám se. Já...nikdy mě nenapadlo, že bys mohl vypadat tak...ulepeně." Usmíval se a já jsem věděl, že 'ulepený' nebylo docela slovo, které měl na mysli.

"Myslím...Chci říct, že kdyby tě kterýkoli ze tvých studentů viděl takhle, dlouho by se z toho šoku vzpamatovával."

"Tak to je potom štěstí, že mě v žádném případě takhle nikdy neuvidí." Odtáhl jsem se a otočil se, abych sebral svoje pyžamo. A jak jsem doufal i svoji hrdost.

"Tak to jsem rád, že já ano. Myslím teď. Myslím, že bych to nechtěl, když jsem byl tvůj student. Asi bych roztavil víc kotlíků, než Neville," pochichtával se.

Neodpověděl jsem. Natáhl jsem si pyžamo na své ulepené tělo. Zavládlo mezi námi tíživé ticho. Otočil jsem se právě když si natahoval kalhoty a můj pohled padnul na nepořádek na stole. "Měli bychom to uklidit," zamumlal jsem a došel ke stolu, abych začal sbírat drobky.

"Ne. Nech to na mě. Je to přece moje vina." Ignoroval jsem ho a pokračoval. Cítil jsem, jak se o mě otřel a pak jsem slyšel zamumlání: "Ramassio."

Tiše jsem ho pochválil, že použil svoji hůlku a přešel jsem k židli, abych si vzal župan. Podíval jsem se na něj a zjistil, že mě sleduje. Zhluboka jsem se nadechl a uhnul pohledem, kéž bych dokázal najít slova, které by odstranila tuhle nepříjemnou situaci. Poslední rozpatlaný kousek dortu jeho narozeninového dortu na talíři jako by se mi vysmíval. Vzhlédl jsem.

"Zvláštní jak rychle se skvělé věci mohou změnit na trapné, co?" řekl, znovu mě překvapil. Hleděl jsem na něj jako bych ho viděl poprvé v životě. Toto nebyl ten pošetilý kluk, který otravoval mou profesionální kariéru po celých sedm let. Ani to nebyl ten provokující hlupák, který mi minulé léto sebral místo, v které jsem už dávno nedoufal. Byl to muž, kterého jsem nikdy pořádně nepoznal. Dokonale neznámý.

"Myslím, že sprcha to všechno spraví," odpověděl jsem vyhýbavě. A porozhlédl se po svých pantoflích.

"Můžu se k tobě připojit?" usmál se. "Jsem ulepený i na místech, kam si nedosáhnu."

Směšný tón jeho hlasu obsahoval náznak naděje a nebo možná nechtěl, aby tahle noc skončila. Takový názor jsem uměl ocenit. Přikývl jsem. "Předpokládám, že když na tom mám svůj podíl, jsem povinen pomoct," uculil jsem se.

"Fajn. Tvoje sprcha, nebo moje?"

"Moje je blíž a začíná to svědit."

Nechal zmizet zbytky toho nepořádku a sebral ze země svoje pyžamo. Cestou z kuchyně jsem zhasl pochodně. Do mých komnat jsme se vraceli v v příjemném tichu, zamířili jsme rovnou do koupelny, vysprchovali jsme se s minimální, i když příjemným, vyrušením od našeho záměru. KDyž jsme se usušili, odstali jsme se k dalšímu okamžiku rozhodnutí.

Předešel jsem dalšímu váhání a nabídl mu, aby zůstal. Nebyl jsem tak překvapený, jak jsem měl pocit, že bych měl být, když přijal. Podruhé během dnešní noci jsem se zabořil do pohodlné matrace, tentokrát však s neznámou tíhou vedle sebe. Ta neznámá tíha se přitulila blíž.

"Severusi?"

A mluvit.

"Hm," zavrčel jsem.

"Děkuji ti. Za dnešní noc. Myslím, že bych možná mohl zavést novou tradici." Smál se do mé hrudi.

"Mohl bych tě požádat, abys příště vybral něco, co by šlo lépe umýt?"

Po tichu dost dlouhém na to, abych začal usínat, znovu promluvil. Asi ho brzo uřknu.

"Něco jsem si přál, víš."

Znovu jsem zavrčel. Tentokrát však popuzeně v naději, že z toho pochop, že už má konečně zavřít zobák.

"Přál jsem si tebe," Zasmál se a znervózněl. "Jen...v tu chvíli jsem to nevěděl."

Povzdechl si a políbil mě na tvář, než se uvelebil na svém místě, přitisknutý ze strany ke mně. Pozvolna jsem usínal. Vnímal jsem na zvuk jeho dechu, teplo vedle mne, měkkost pode mnou, vyčerpanost ve mně.

A byli jsme potichu.

Konec